Ať je zvíře zvíře

Do naší rodiny přibyla kočka. Je to zvíře divé, skáče, hryže, trhá, škrábe, loví mouchy a žere je. Je to zkrátka zvíře. A mělo by zvířetem zůstat. Ne čímsi „mezi druhy“, co čeká, nebo je nuceno čekat, až mu zase páníček/panička  přinese něco z obchodu pro zvířecí miláčky. 

Když jsem byla malá, jezdila jsem na prázdniny k prababičce. Měla krávu, kozu, prase, králíky, slepice, psa a kočky. Žili vedle lidí. Nikdo je neotravoval (když zrovna nebyla zabíjačka) a ona taky nikoho neotravovala. Drbala jsem kočku za uchem, tu minutu, než zdrhla do stodoly. Krmila přes pletivo králíkárny králíky a koukala jim do očí, protože mi tehdy teta řekla, že se podle očí pozná, jestli je to samice nebo samec :-). A nosila vodu psovi k boudě. Vůbec nebyl zlý a vzteklý, jak se říká o psech přivázaných k boudě. Byl to hodný a milý velký hlídací pes, směs ovčáka a něčeho. Zkrátka všechna zvířata byla na dvoře v pohodě, jak se dnes říká.

Když se dostala dcera do věku, kdy děti škemrají o zvířátka, bylo předem rozhodnuto, když někoho, tak kočku ze stodoly. Praprapra…potomka jedné z těch, co jsem jako malá drbala já.

Zašla jsem do obchodu se zvířecími potřebami, abych zjistila, co taková kočka do začátku potřebuje. A užasla jsem. Tak tohle fakt stodolní kočky mojí prababičky neměly. Konzervy, masové kapsičky, granulky, a k tomu škrábadla, molitanové pelechy, cinkací kuličky, prolézačky s boudami …. Prý že mám určitě koupit granule a konzervu speciálně pro koťata. A ať mě ani nenapadne napájet ji mlíkem, že prý po něm bude mít průjem. A že ty granule může jíst celý život a k tomu už nic, že prý je v nich všechno… Tak jsem zblbla a koupila granule a jednu konzervu s krůtou a mrkví navrch. Kočka do všeho šťouchala čumákem a druhý den už pořádně mňoukala. Hodila jsem jí kus syrového hovězího, co zbyl z guláše. Myslím, že ho ani nekousala, ale rovnou polykala  a talíř vylízala tak, že zmizel i čínský motiv :-). Do misky s mlíkem ponořila i uši. Pak se protáhla a od té doby nemňouká, jen vrní. Smějeme se, že je rozbitá.

Je mi vždycky trochu smutno, když vidím kočku v postroji, psy v nepromokavém oblečku a pána/paničku, který na ně šišlá a vítá se s nimi, když přijde domů, dřív než s vlastními dětmi nebo partnerkou/partnerem. „Jakou šme to pšinešli našemu miláškovi doblůtku, to bude hamineška, to ši pěkně pohlaješ … vytahuje z kabely kočičí/psí laskominu nebo gumovou staženou slepici, co píská.

Aby nedošlo k mýlce: nemám vůbec nic proti zvířecím pochoutkám, ani hračkám, ba ani proti stojanům pro kočky. A tleskám všem „pet shop“ podnikatelům. Protože obchody pro domácí miláčky jsou úžasný byznys a oni ho vyhmátli. V jejich nabídce se určitě spousta užitečných věcí, které dobře poslouží zvířatům i jejich lidem. Chápu, že když má někdo kočku v panelákovém bytě na betonovém sídlišti, prolézačku se škrábadlem prostě potřebuje. A konzervy budou asi nakonec levnější, než hovězí …

Jenže nic se nemá přehánět. Některé obchody jsou jako přehlídka zvrhlosti a marnosti. Tak trochu mi připomínají časopisy pro ženy (i muže). Taky vytváří dojem, že bez všech těch řasenek, podprsenek, depilátorů, vůní, kabelek, škrábadel, konzerv … nebudete správným „in“ člověkem/zvířetem. Jistě, zákazník žádá, obchodník by byl blbý, kdyby nenabízel.

Kam se poděla lidská/zvířecí duše, přirozenost, chcete-li? Vypařuje se z naleštěného obalu, který by si k obrazu svému rád stvořil i zvířecí karikaturu?            

Kritizuju i sama sebe, protože jsem taky koupila kočce plastovou krabici coby WC (osvědčil se) a sisálovou rybičku, aby si mohla brousit drápky (neosvědčila se :-)). Brousí si drápy o strom a starý gauč, útulný pelech vyměnila za židli a až povyroste, postěhuje se, myslím ráda, ven, kde se jí v očích blýská šelma.

Je to zkrátka kočka ze stodoly. Je sympatická. A doufám, že se jí s námi bude líbit.

V co nedoufám, ale vím jistě, že se vždycky, když přijdu domů, jako první přivítám se svoji dcerou a mužem.

Stejně jako ona si zamňouká na sousedovic kocoura.