A proč vlastně nejíst psy?

Onehdy dostala jedna ochránkyně psů před televizní kamerou otázku: a proč by vlastně nechráníte třeba taky jehňata? Víte, co jich lidi snědí o Velikonocích? A to vám jich není líto, takových krásných tvorečků? Krásná ochránkyně polkla a začala koktat, že pes je něco jiného. A pak si strašně naběhla otázkou: a vy byste psa jedl, pane tázající? Jo, já bych si klidně psa dal. Dáma lapla po dechu a zmohla se jen na ty ty ty! 

Tak kdo je větší dareba a pokrytec? Ten kdo psy brání celou vahou své krásné tváře a půl života jim shání péči, peníze a nové rodiny a pak si doma upeče kus krkovice, nebo ten, kdo se zeptá, zda je čtyřnohý hlídač víc než ovce a zda je správné, aby jeden končil na česneku a druhý na polštáři?

Člověk si dělá se zvířaty, co se mu zlíbí. A odměřuje jim podle toho, jaký mu nesou užitek. Některé vyzdvihl na piedestal přátelství, co přátelství, rodinného členství. Pořizuje jim pelechy, škrábadla drápů, lahodné konzervy a k lékaři s nimi chodí častěji než sám se sebou. Jiné zařadil do kategorie: k sežrání, pardon k jídlu. A těm často nezařídí ani pořádné bydlení, než je naporcuje. Pes ne, jehně ano. Kočka ne, králík ano, papoušek ne, slepice ano ...

Jsem taky nevegetarián, dokonce si myslím, i když mě asi budou vegetariáni kamenovat, že člověk maso občas potřebuje. Takže mi nepřísluší soudit, kdo z těch dvou je větší lump. Zda kráska co tvrdí, že jíst psy je nemorální a vepře normální. Nebo muž, co by si klidně upekl štěkala. Vždyť z pohledu světonázoru, mají oba pravdu. Ať už si vezmou na pomoc výklad božský, podle kterého lidi dostali zvěř „darem“ (Bible, První Mojžíšova Genesis: … ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi …) nebo hledí na svět očima Darwinovýma, který tvrdí, že zkrátka silnější přepere slabšího.

Mám „o mase“ jeden osobní zážitek. Velmi těžko sdělitelný, zda vůbec: viděla jsem malinké hříbě, které cizí kobyla kopla tak, že mu přerazila nohu. Nešlo s tím nic dělat.

Dívala jsem se tehdy do očí živého zvířete. A pak bylo najednou mrtvé. Už jsem neviděla hříbě, viděla jsem, ať to zní jakkoli surově, kus masa. Cítila jsem tak silně, fyzicky, jako ruku veterináře na svém rameni, když říkal, nebrečte …, že něco bylo najednou pryč. Odešlo, nikdy vědět nebudu kam, cosi, co dává svalovým vláknům dech.            

Takže bych přeci jen jednu poznámku ke sporu těch dvou měla. Když už se člověk rozhodne jíst maso, není podle mě problém v tom které, ale jak. Příšerné zlo, domnívám se, jsou zvířecí koncentráky produkující hromady masa, které končí zelené v kafilériích, někdy i omyté na pultech, jen aby měli rozjedení zákazníci z čeho vybírat. Ty tuny klobás, párečků, salámů, šunek a kdo ví čeho ještě, co hnijí v popelnicích, protože už na ně prostě nikdo neměl chuť.

Má teta chová králíky. A když už některého ušáka klepne, sní ho rodina do mrtě. A kůži vyvěsí do stodoly, aby byla pěkně vyschlá, až přijede kožkař.

Asi tak nějak by to mělo být. Chceš maso, ulov si, postarej se …

Vím, to je v dnešní době velmi naivní přání. Ani já nesypu zrní slepicím a trávu na zahrádce mi nespásají ovce, přesto kuřata rodině peču a o Velikonocích sním beránka.

A tak si pro sebe jen přeju dost rozumu, abych si vždycky, když krájím maso na guláš, vzpomněla na tu malou kobylu. Že byla živá.