Neutěšený a stále se zhoršující stav českého školství, a to nejen základního, vyžaduje radikální řešení. A vzhledem k tomu, že na systémové a velkorysé řešení, které by bylo v duchu tradic vzdělanosti českého národa, se nedostává peněz, nabízí se jiné, radikální a finančně schůdnější řešení...
Latentní problémy školství
Nárůst témat zabývajících se školstvím, která stále častěji plní obsah sdělovacích prostředků všeho druhu, svědčí o tom, že naše školství dospělo, vlivem dlouhodobého podfinancování a faktické postupné degradace, do kritického stavu, ze kterého se může dostat pouze radikální reformou. I slavný “indoš” pomohl jenom ke zbohatnutí některých úředníků a “podnikatelů”, a co to stálo peněz... Takže jediné možné řešení je ve zrušení již překonaného požadavku povinné školní docházky, kterou u nás zavedl v roce 1805 císař František I. Stát, který není schopen odpovídajícím způsobem zaplatit kvalifikované pedagogy, nemůže nutit rodiče, aby své děti svěřovali špatně placeným, nekvalifikovaným učitelům, bez neformální autority a citlivého vztahu k dětem a vykonávajícím svoji práci pouze jako “zaměstnání” a ne jako ušlechtilé poslání.
Z kázeńské hlediska představují některé školy džungli, kde vládne právo silnějšího (dítěte), kterého dokonce nelze ani (mírně) kázeňsky potrestat, aniž by to vyvolalo stížnosti rodičů, šetření školní inspekce, případně policie a zřizovatele školy.
Školy by při nepovinné školní docházce měly právo děti s kázeňskými problémy odmítnout a vyloučit z pedagogického procesu. Rodiče těchto dětí by měli možnost zajistit gramotnost a případné znalosti svých potomků opatřením soukromého pedagoga a podle svých možností třeba pro každý předmět jiného, včetně rodilého mluvčího na výuku jazyků. Pokud by někteří rodiče neměli dostatek peněz na zajištění vzdělání svých dětí vlastními silami, museli by se znažit své děti vychovávat tak, aby se nedostávaly do kázeńských problémů a nehrozilo jim vyloučení ze základní školy.
Rodiče již dnes mají fakticky neomezené právo omlouvat neúčast svých dětí na vyučování a někteří rodiče se ani nějakou omluvou nezatěžují. Jako každá věc, která je povinná a navíc (téměř) bezplatná je i vzdělání dětí pro velkou část našeho obyvatelstva bezcenným a zbytečným statkem.
„Rozbujelý“ nefunkční stát
Zavedení nepovinné školní docházky by mohlo sloužit jako inspirace i pro jiné oblasti života společnosti, kde náš stát již “nestíhá” a začíná být nefunkční. Ponechám stranou zaostalou a rozpadající se infrastrukturu, zděděnou často po totalitním režimu, jejíž “vlajkovou lodí” je dálniční sít a proslulá D 1 a celý bezpečnostní a soudní aparát, kterému se stále méně daří nám “pomáhat a chránit” nás. Náš stát již rezignoval na plnění některých ekonomických funkcí a starost o naši (nejen ekonomickou) budoucnost přenechal zahraničním investorům a faktickým zrušením funkční armády rezignoval i na vlastní zajištění obranyschopnosti s tím, že se o nás “postarají” spojenci. Proto po budoucí rezignaci na povinné školství doporučuji zrušení všech těch “sociálek”, které jenom buzerují některé spoluobčany a ohrožené děti stejně téměř nikdy neochrání, navrhuji dále zrušení “bezplatné a všeobecně dostupné” zdravotní péče, následně i zrušení starobních penzí, když je stejně nejsme schopni zreformovat tak, aby zajistily spravedlivý důchod a důstojný život občanů ve stáří.
