Návrh na zavedení 100% daně na majetek na jehož pořízení není jeho majitel schopen prokázat původ peněz, je určitě pozitivní, protože existence a užívání majetku, který má evidentně svůj původ v korupci nebo krádeži, dlouhodobě demoralizuje celou společnost. Zajímavým momentem uvedeného návrhu je skutečnost, že prokazovat původ majetku bude nutné i v případě, že si někdo „žije nad poměry“, tedy utrácí více než vydělává. Možná bude stačit jen anonymní udání...
1) Žití nad poměry.
Nevím jestli má naše současná, zatím ještě nejmenovaná, vládní garnitura svůj návrh promyšlený do všech detailů, ale pro jistotu upozorňuji na skutečnost, že by si mohla “vykopat jámu” sama sobě, protože “žití nad poměry” je přesně to, co nám tady politické reprezentace všech barev a světových názorů předvádějí posledních více než 20 let. Podání oznámení na českou vládu, že si “žije nad poměry” je samozřejmě jen nadsázka, ale samotné žití nad poměry je tvrdá realita. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, tak “žití nad poměry” se dotýká prakticky všech občanů, přestože někteří mohou mít (oprávněný?) pocit, že se to týká jen horních 10 000 spuluobčanů a jim samotným se žije stále hůře. Skutečnost, že stále ještě velkorysý systém sociálního a zdravotního zabezpečení a bezplatného vzdělání, je provozován na dluh, který nezadržitelně roste, začne naše politiky zajímat až v okamžiku, kdy se objeví první problémy se schopností náš velkorysý sociální stát a jeho systém financovat. V 90. letech byl tento systém udržován při životě za cenu masivního výprodeje státního (národního) majetku, často za, pro stát, nevýhodných podmínek a rozsáhlé korupce. Když již nebylo co prodávat, tak došlo na zvyšování cen a daní, a dnes se můžeme “pochlubit” často vyššími než “německými” cenami prakticky všeho zboží a služeb, za které ale platíme “českými” platy a dostáváme “čínskou” kvalitu.
2) Žití „pod poměry“.
Ideální stav je samozřejmě za situace, kdy si žijeme přiměřeně svým majetkovým a příjmovým poměrům, ale než tato situace nastane, tak si budeme musit žít nějaký čas “pod poměry”. Myslím si, že do tohoto období právě vstupujeme, i když část společnosti si myslí, že se tam již několik let nacházíme. Vzhledem k tomu, že vládní odhady vývoje státního dluhu počítají prakticky s trvalým růstem zadlužování s argumentem, že náš dluh ještě nedosáhl (údajně bezpečné) hranice 60% hrubého domácího produktu (HDP) bude období “žití pod poměry” poměrně dlouhé a srovnatelné s délkou žití nad poměry. Národní hospodářství je ale “živý” organismus a jeho budoucí vývoj není prostou extrapolací minulých a současných trendů, a proto můžeme být i optimisty a žít s přesvědčením, že naše děti a vnoučata se (možná) dočkají relativně dobrého “žití na poměry”.
