Restituce. Danit nebo nedanit? Nebo ještě restituovat?

Zdanění restitucí je horké téma od vzniku současné vlády a pokud by vládní poslanci zvolení za ANO a ČSSD nezvedli pro zdanění církevních restitucí ruku, komunističtí poslanci by poslali Babišovu vládu na smetiště dějin.

 V kontextu celkových vládních výdajů a celkové výše státního dluhu se u zdanění církevních restitucí jedná skutečně o drobné a o samotné peníze jde v tomto případě až v „druhé řadě“.  Dá se očekávat, že se ze zdanění církevních restitucí vytvoří soudní kauza, která bude zaměstnávat naše soudy různých stupňů, včetně ústavního soudu, řadu let a bude to vděčné téma na plané politické diskuse, které vždy s blížícím se termínem voleb nabydou na intenzitě.  Konečný výsledek tohoto sporu je již dnes celkem jasný, ale o ten tady nejde.

Diskuse o případném zdanění restitucí však může být impulsem pro hlubší zamyšlení nad smyslem a významem restitucí samotných a především ne jenom těch církevních. Pokud budeme zastávat názor, že „vše co bylo ukradeno musí být vráceno“, tak je otázka, proč by to mělo platit pouze ve vztahu k církevnímu majetku. Proč se restituce nevztahují na historický majetek měst a obcí, případně různých spolků a dalších právnických osob. A nemělo by pravidlo o navrácení majetku platit i pro majetky ukradené po roce 1989? Nebo jsou majetkové křivdy páchané po roce 1989 menšími křivdami než ty páchané po komunistickém převratu v roce 1948?

Asi nejsnazší by bylo začít u restitucí historického majetku měst a obcí. Vedle vodovodů a kanalizací, rozvodných energetických a plynárenských sítí tvořily nejhodnotnější část obecního majetku městské spořitelny a záložny, včetně honosných bankovních budov, které dodnes tvoří významné dominanty prakticky každého většího města. Poté, co Českou spořitelnu, a.s. ovládla za podivných okolností rakouská ERSTE Bank, došlo nejen k nucenému vytěsnění akcionářů z dob kuponové privatizace, ale i všech měst a obcí. Cena, za kterou byli akcionáři vytěsněni (čti okradeni) byla výrazně nižší než cena na veřejném trhu a ušetřila rakouským „investorům“ několik set milionů korun. To vše s požehnáním České národní banky, která má za úkol mimo jiné dbát na ochranu minoritních investorů. Již několik let probíhá prodej historických bankovních budov vystavěnými českými a moravskými městy a obcemi jako sídlo městských peněžních ústavů (spořitelen) a z našeho nejstaršího peněžního ústavu se postupem času stává jen pronajatá síť prodejních míst, kde vám vedle hypotéky, platební karty nebo pojištění budou časem nabízet i telefonní tarify, hrnce, vysavače a jiné zboží pochybné kvality.  Dovede si někdo představit, že by nějaký český investor podobně zacházel s majetkem rakouských měst a obcí a rakouských občanů? Samotný prodej České spořitelny tehdejší vládou ČSSD za cenu prakticky jednoho ročního zisku by stál za samostatné šetření. Myslím, že i mediálně vděčná kauza OKD by ve světle skutečností spojených s privatizací spořitelny výrazně pobledla…

Takže místo (pseudo) kauzy se zdaněním církevních restitucí by určitě byla přínosnější snaha o nápravu jiných majetkových křivd než jen těch církevních.