Otázka prolomení limitů těžby uhlí v severních Čechách se stále častěji dostává do popředí aktuálních politických a ekonomických témat. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že zajistit prolomení limitů bylo základním a jediným důvodem vzniku úřednické vlády vedené Jiřím Rusnokem a až po schválení prolomení limitů dojde ke jmenování vlády nové. Nejsem příznivcem různých konspiračních teorií, ale někdy neobratná komunikace nebo nedostatečná odbornost takovým spekulacím přímo nahrává (viz. taky většinové rozhodnutí členů bankovní rady ČNB o oslabení koruny pomocí devizových intervencí).
1) Kdo má právo zrušit limity?
Prakticky stejná politická garnitura, která rozhodla o zavedení těžebních limitů a poté umožnila divokou privatizaci klíčových těžebních společností, a která nám tady vládne v mírných obměnách posledních 20 let, nemá žádný mandát navrhovat a prosazovat prolomení těžebních limitů. Tento mandát dokonce nebude mít ani nová vláda (až bude jmenována, pokud bude…), vzešlá z letošních parlamentních voleb, protože prolomení těžebních limitů nebylo ve volebních programech stran, které sestavují novou vládu. Zavedení těžebních limitů v roce 1991 mělo celospolečenskou podporu a v době přijetí se nikdo ani neodvážil limity zpochybňovat. Prolomení těžebních limitů, je natolik závažný a zásadní krok, který se dotýká budoucnosti celé společnosti, že by se o něm mělo rozhodovat v referendu, případně prostřednictvím příštích parlamentních voleb, kde by stanovisko k prolomení limitů bylo součástí volebních programů jednotlivých politických stran. Je téměř jisté, že volební výsledek politické strany nebo hnutí, které si dá do volebního programu prolomení těžebních limitů, včetně založení společného státního podniku na rozšíření těžby s lidmi, kteří profitovali na divoké privatizaci, nedosáhne ani úrovně, kterou se v minulých volbách mohl “pochlubit” SPOZ nebo hnutí paní Bobošíkové.
2) Státní těžební a jiné podniky.
Ruku v ruce se záměrem prolomení těžebních limitů jde návrh na zřízení státní těžební společnosti, která by po prolomení limitů těžbu zajišťovala. Vznik a existence státního podniku (nebo podniku s majetkovou účastí státu) zaměřeného na těžbu nerostného bohatství, které je majetkem všech občanů, je naprosto legitimní a za určitých předpokladů i to nejlepší řešení. Takový podnik dokonce dává větší smysl než existence státního podniku na výrobu piva (Budvar), který z různých důvodů dosud nebyl předmětem ani částečné privatizace. Hlavním nedostatkem navrhovaného řešení je zvažovaný partner takového státního podniku, kterým má být seskupení podnikatelů, spojených v minulosti s finančním „žralokem“ s názvem Motoinvest. Obchodní aktivity Motoinvestu v 90 letech a následný podíl hlavních aktérů na divoké privatizaci těžebních a energetických společností, by v každé civilizované zemi s funkčním policejním a soudním systémem byly vyhodnoceny jako kriminální, a jejich provozovatelé by museli počítat s propadnutím majetku a nepodmíněnými tresty odnětí svobody v řádu desítek nebo stovek (pokud by je soudila US justice) let. Naprosto nechápu, jak může stát obchodovat se subjekty, které stát okradly nebo systematicky okrádají. Každý podnikatelský subjekt, který si neplnil nebo neplní svoje závazky vůči státu, nebo parazituje na veřejných financích, by měl být uveden na „černé listině“ subjektů, které by byly neodvolatelně vyloučeny z jakýchkoliv obchodních a podnikatelských vztahů se státem. Spolupráce některých politiků a státních úředníků s „kontroverzními“ podnikateli a „podnikateli“ vzbuzuje pochybnosti o etice a nezištnosti takových vztahů. Vrcholem nevkusu je trávení soukromých dovolených politiků, úředníků a vysokých manažerů ve společnosti a za peníze těchto „podnikatelů“ (Toskánsko, Dubaj, Špindlerův Mlýn,…).
Mám obavy, že dalším “výborným” nápadem současné vlády v demisi a jejich úředníků, by mohlo být založení společné státní agentury na vymáhání daňových nedoplatků s Radovanem Krejčířem nebo vznik státního penzijního fondu spravovaného Viktorem Koženým, který zajistí všem důchodcům sociální jistotu “desetinásobku”.
