Zpochybňování nároků soudců na zákonem stanovené mzdy je nebezpečný precedent, který může vést ke zpochybnění celého našeho ústavně právního pořádku a ohrožuje fungování parlamentní demokracie v České republice.
Dalším dokladem nefunkčnosti státu a rozkladu státní administrativy je právě probíhající spor o výplatu doplatků soudcům a státním zástupcům, kterým stát špatně spočítal plat. Ještě že ten „stát“ máme, a tak to můžeme na něj svést. Osobní odpovědnost politiků a státních úředníků se u nás jaksi nenosí. Pokud je zákon určující výši platů soudců a státních zástupců jasný a jednoznačný, tak není možné tyto nároky zpochybňovat a dokonce nutit dotčené soudce a státní zástupce, aby se svých zákonných nároků vzdali. Pokud je zákon nejasný a jedná se o právní „zmetek“, tak je potřeba tento stav napravit a označit i autory „zmetku“, když už je nemůžeme hnát k zodpovědnosti. Není problém zjistit jména konkrétních zákonodárců (poslanců), kteří pro „zmetek“ hlasovali. Přestože máme volební systém založený na poměrném zastoupení politických stran případně hnutí, mandáty poslanců jsou výlučně jejich osobním „majetkem“, jak jsme se mohli na příkladech tzv. přeběhlíků za posledních 25 let přesvědčit. Měli by proto nést osobní zodpovědnost i za každé své konkrétní hlasování, bez ohledu, zda hlasovali na základě pokynu strany (poslaneckého klubu) nebo svého přesvědčení.
Zajímavá je skutečnost, že ač je viníkem řady průšvihů, jako prohraných arbitráží v kauzách typu TV NOVA nebo Diag Human „stát“, zaplatit to musí ze svých kapes občané. Soudit se s Českou republikou je velmi výnosný byznys, možná výnosnější a přitom méně rizikový než obchod s drogami, zbraněmi nebo „bílým masem“. Stát, který si nechá ukrást i své státní hmotné rezervy (viz. „naše“ nafta v Německu) je pro organizovaný zločin snadným soustem, ale bez aktivní spolupráce zločinu s politiky a státními úředníky, případně manažery státních firem, by se mu to pravděpodobně nepovedlo.
Komedie s vyjednáváním se soudci a státními zástupci o doplacení menší nebo větší části jejich nároků je nedůstojná všech zúčastněných stran a připomíná levnou frašku o nenasytných soudcích a rozpočtově uvědomělé vládě. Proto by nároky měly být buď plně vyplaceny, nebo nevyplatit ani korunu a soudit se až do (asi hořkého) konce a poté požadovat náhradu případné škody po případných vinících. Nedá se vyloučit, že za to nemůže stát, ale konkrétní politici a úředníci.
Nedá se rovněž vyloučit, že „stát“ špatně vypočítává nejen platy soudců a státních zástupců, ale i starobní a jiné důchody, platy učitelů a zdravotnického personálu, atd. Je rovněž otázka, jestli soustavné prodlužování věku odchodu do důchodu není taky další chybou a nezákonností. Pokud se většině občanů zdá platová úroveň soudců a státních zástupců (stejně jako politiků a vysokých státních úředníků) příliš vysoká, případně nemravná, měli by si zvolit takové zákonodárce, kteří tento stav změní. Pokud si ale stále volíme stejnou politickou reprezentaci a umožnili jsme vznik celé vrstvy profesionálních politiků, odtržených od života ostatních občanů, musíme počítat s opakováním projevů nefunkčnosti státu, jakou vidíme u případu platů soudců.
PS: Nikdo z mých příbuzných není a nikdy nebyl soudcem ani prokurátorem
