Penzijní reforma nebo vyplácení penzí?

Jedním z nejdiskutovanějších ekonomických témat, které se dotýká více nebo méně a dříve nebo později prakticky každého je penzijní reforma. Letošní rok byl významný v tom, že vláda Petra Nečase (která byla reálně vládou Miroslava Kalouska) přijala něco, co se nazývalo penzijní reforma, ale ani sama vláda nebyla přesvědčena, zda se o penzijní reformu skutečně jedná. Každý, kdo se považuje za ekonomického experta (česky odborníka),  by měl mít minimálně jeden recept na řešení problematiky penzijního systému.  Já mohu takových receptů nabídnout rovnou několik, ale na tom,  jaký bude, nebo by měl být, penzijní systém musí být široká společenská shoda napříč politickým spektrem, včetně respektování    (v určité míře) přání většiny občanů.

1) Mají být vůbec nějaké (starobní, případně jiné) penze?

Jakkoliv se tento nadpis - otázka může zdát nesmyslným, tak je dobré si uvědomit, že vetšina obyvatel naší planety si může o vyplácení penzí pouze nechat zdát. A ani v našich zeměpisných šířkách nebylo používání systému penzijního zabezpečení vždycky samozřejmostí. Uzákonění plošného důchodového pojištění pro všechny občany bylo zavedeno až v roce 1948, takže je legitimní diskuse, jestli v rámci všech „restitučních procesů“ by neměl být tento systém zrušen a až po nalezení celospolečenské shody a případně referenda se rozhodnout, zda vůbec plošné důchodové pojištění pro všechny občany potřebujeme a chceme. Používám zavedený termín „důchodové pojištění“, přestože se v podstatě o žádné pojištění nejedná. Pro zestručnění se přikloním k názoru, že v rámci euro-atlantické civilizace, kam se (někdy) řadíme , i když naší praxí budování státu se spíše posunujeme na pomyslný Balkán, případně ještě někam jinam..., je dobré všeobecný důchodový systém mít.   

2) Průběžný nebo fondový (kapitalizační) systém?

V podstatě můžeme penzijní systémy rozdělit na dvě skupiny. První tvoří tzv. průběžný systém, kdy jsou penze vypláceny ze státního rozpočtu a jejich výše je upravena a garantována příslušnými zákony. Druhý systém je označován jako fondový nebo taky kapitalizační, kdy se prostředky na výplatu penzí shromažďují ve fondu, který může být spravován státem nebo soukromými správci (obvykle bankami nebo jinými finančními společnostmi, které jsou nejčastěji opět vlastněny bankami). Třetí možná varianta je kombinace těchto penzijních systémů s dominantní úlohou jednoho z nich. Diskutována je otázka dobrovolnosti nebo povinné účasti občanů v jednotlivých systémech a já se přikláním k posílení osobní odpovědnosti každého občana za svoji budoucnost, včetně penzí. Vzhledem k poměrně vysokému výskytu nezodpovědných občanů v naší společnosti, by přechod na dobrovolnost vyžadoval dostatečně dimenzovanou sociální “záchrannou síť”, aby si i nezodpovědní zachovali lidskou důstojnost. Tady bych viděl velký prostor pro naplnění poslání našich (v budoucnu) relativně bohatých církví. Za nejvhodnější penzijní systém pro naši zemi považuji kombinaci povinného průběžného systému s dobrovolným fondovým systémem v podobě stávajících penzijních fondů nabízejících tzv. penzijní připojištění, nyní taky nazývané jako “doplňkové penzijní spoření” nebo tzv. třetí pilíř.

“Důchodové spoření”, někdy nazývané jako tzv. druhý pilíř, bylo vydáváno minulou vládou P.Nečase za realizovanou penzijní reformu, ale praxe ukázala, že se stala pouze “parodií na penzijní reformu”, jak se to u nás bohužel často stává i s jinými projekty. Myslím, že nebude nutné tento druhý pilíř ani administrativně rušit, protože jeho soukromí provozovatelé sami přestanou tuto “hru na penzijní reformu” podporovat. Doufám, že to nebude stát moc peněz daňových poplatníků za případně prohrané arbitráže za “zmaření investice”. Je tady příliš mnoho precedentů (TV NOVA, Diag Human, Nomura, IPB, České pivo, MUS, OKD, sKarta,...), až se obávám, že nejvýnosnějším oborem podnikání v České republice jsou arbitráže s českým státem. Tomuto oboru slušně sekunduje byznys jménem politika. Vypadá to, že se nám podařilo vedle kontaktních čoček a SEMTEXu dát lidstvu dvě nová odvětví (obory) národního hospodářství.

3) Může být v České republice efektivní fondový systém?

 Přestože má fondový systém řadu pozitiv a výhod oproti průběžnému, je v našich podmínkách v nějaké efektivní a funkční podobě prakticky nerealizovatelný. Fondový (kapitalizační) penzijní systém předpokládá existenci funkčního, likvidního, řádně regulovaného a dohlíženého (akciového) kapitálového trhu, a to je to, co v České republice chybí a asi nikdy nebude. Máme u nás poměrně funkční trh dluhopisů, od státních až po podnikové, ale pokud by penzijní fondy byly odkázány pouze na dluhopisy, tak z hlediska výnosů budou možná na úrovni inflace a historická výkonnost současných penzijních fondů ukazuje, že často ani to ne a dlouhodobě dosahují záporných reálných výnosů. Do plusu je dostávají pouze státní příspěvky pojištěncům. Dlouhodobě nefunkční akciový kapitálový trh je fakt, který limituje možnost zavedení fondového penzijního systému. Podrobná analýza tohoto stavu je na jiné téma, ale současný stav je takový, že investoři si stěžují na nedostatek kvalitních a likvidních titulů na pražské burze a pražská burza si stěžuje na nedostatek institucionálních investorů, disponujících dlouhodobými finančními prostředky. Ve vyspělých tržních ekonomikách plní funkci dlouhodobých investorů právě penzijní fondy. Výhoda problému  typu „začarovaného kruhu“ je v tom, že se dá rozetnout v kterémkoliv místě, ale musí být politická vůle a znalost a schopnost  jak jej rozetnout.  Naší politické reprezentaci chybí vůle a pražské burze zase znalost a schopnost. Celkem legitimní připomínka, že na světě je dostatek likvidních a kvalitních akciových titulů obchodovaných na renomovaných burzách v Londýně, New Yorku, Frankfurtu nebo Hong Kongu, které jsou díky moderním technologiím snadno přístupné investorům z celého světa, má jeden základní a podstaný nedostatek. Každá národní ekonomika si nejvíce cení dlouhodobé finanční zdroje. I standardní průběh výnosové křivky uvedený v každé učebnici ekonomie je vzestupný. Česká ekonomika, se zanedbanou infrastrukturou, a to nejen dopravní (silnice, dálnice, železnice,...) a energetickou (rozvody energie, tepla, plynu, telekomunikace,...), ale i sociální (školky, školy, nemocnice, veřejné budovy, kulturní památky,...) trpí právě nedostatkem dlouhodobých finančních zdrojů a byl by ekonomický a politický nesmysl používat vzácné dlouhodobé finanční zdroje na financování dalšího rozvoje vyspělých ekonomik jako USA, Německo, Japonsko, atd. nebo rychle rostoucích ekonomik jako je Čína, Brazílie, Indie nebo Rusko. Myslím, že děláme pro vyspělý svět dost již tím, že držíme v době finanční krize nad vodou rakouský, belgický nebo francouzský bankovní systém a nemalou podporu dáváme i německé ekonomice (stačí si přečíst data o transferech dividend a zisků do zahraničí za poslední roky...). Neznám, kromě České republiky, žádnou evropskou zemi, kde by klíčová a strategická odvětví národního hospodářství jako energetika, teplárenství, vodárenství, bankovnictví a pojišťovnictví, telekomunikace, těžba nerostného bohatství, atd., byla plně v rukou zahraničních investorů. Tato, svojí podstatou a strukturou často monopolní odvětví, jsou v jiných zemích základem pro provádění velkých sociálních reforem, jako třeba penzijních systémů. My se bez této základny musíme (doufám, že ne na věky) obejít. I proto je penzijní reforma oříškem, který nejsme schopni za posledních 20 let rozlousknout.