Přestože současný prezident Miloš Zeman považuje kupónovou privatizaci za „podvod století“ (a není v tomto hodnocení sám) a uvádí pro své hodnocení i relevantní argumenty, já tvrdím, že samotná kupónová privatizace, tak jak byla navržena, představovala unikátní projekt, který by, za určitých podmínek, mohl samotnou transformaci naší ekonomiky na tržní model učinit vysoce efektivní. S odstupem času víme, že tato šance byla promarněna, ale i dnes můžeme najít v dědictví kupónové privatizace některé (byť drobné) pozitivní skutečnosti.
1) Burza cenných papírů Praha – pohrobek „kupónovky“.
Jedním z posledních reliktů kupónové privatizace je pražská burza cenných (někdy taky bezcenných) papírů, která, nebýt kupónové privatizace by dnes již dávno neexistovala. Více než 95% obratu obchodů na pražské burze zajišťují akcie, které byly na trh uvedeny v souvislosti s kupónovou privatizací (ČEZ, Komerční banka, Telefónica C.R., Philip Morris ČR, Unipetrol,...), a tak jak jsou postupně tyto akciové tituly stahovány z trhu, dochází ke snižování objemu obchodů uzavíraných na burze. Letos pravděpodobně z trhu zmizí Telefónica C.R. (dříve Český telecom), kterou ovládla finanční skupina PPF. Pražské burze se za celou dobu své novodobé historie nepodařilo plnit svoji základní funkci, to je být trhem, kam si podnikatelé a firmy “budou chodit” pro kapitál, aby nebyly odkázány pouze na libovůli bank. V devadesátých letech minulého století byla pražská burza pouze trhem, který umožnil přesuny majetku a koncentraci rozptýleného vlastnictví. Za jedinou reálnou “nekupónovou” burzovní transakci za celou nedávnou historii je možné považovat pouze uvedení na burzovní trh společnosti Zentiva, která ale rovněž byla stažena z trhu. Ostatní “nekupónové” tituly uvedené v minulosti na pražskou burzu se podobají spíše parodii na IPO (“prvotní veřejná nabídka” akcií), pokud se rovnou nejedná o vysoce sofistikovaný podvod na investorech, což je asi případ NWR (majitel OKD).
2) Deformace vlastnické struktury národního hospodářství.
Je dobré si uvědomit, že kupónová privatizace byla pouze jednou z doplňkových forem transformace vlastnictví a umožnila vytvoření standardní vlastnické struktury pro podniky strategického významu nebo podniky s dominantním postavením na trhu, struktury, která je obvyklá prakticky ve všech rozvinutých evropských tržních ekonomikách, to je (zhruba) třetina společnosti v rukou státu, třetina v rukou municipalit (krajů, měst a obcí) a třetina obchodována na burze, kde investory jsou vedle individuálních investorů penzijní a investiční fondy. U nás se bohužel nepodařilo tuto standardní vlastnickou strukturu udržet déle než pár let. Klíčovým momentem deformace přitom nebyly prodeje akcií z kupónové privatizace, ale prodeje akcií z vlastnictví měst a obcí, které podle původních představ a schválených privatizačních projektů nebyly vůbec převoditelné, doplněné prodejem minoritních (obvykle tzv. blokačních) podílů z vlastnictví státu. Dnešní deformovaná (z “evropského” pohledu) struktura vlastnictví tzv. utilities (firem provozujících infrastruktury všeho druhu) nám znesnadńuje a někdy dokonce prakticky znemožňuje čerpání prostředků z evropských fondů. Dlouhodobým (strategickým) cílem hospodářské politiky by mělo být vytvoření (obnovení) vlastnické struktury, obvyklé v evropském hospodářském prostoru. To však bude vyžadovat politické elity uvažující v delším horizontu, než je jedno volební období (u nás často ještě zkrácené...).
