Mezi ekonomy se již roky s mírnou nadsázkou uvádí, že vzhledem k závislosti našeho národního hospodářství na hospodářství našeho souseda a největšího obchodního partnera, Spolkové republiky Německo, jsme fakticky další spolkovou zemí a já dodávám, že bohužel bez těch finančních transferů od spolkové vlády z Berlína. Dnes jsme svědky situace, že tuto skutečnost vzaly za fakt i všichni významní investoři z celého světa. Odrazem tohoto faktu je skutečnost, že výnos českých státních dluhopisů vydávaných Ministerstvem financí České republiky poklesl na úroveň výnosu německých státních dluhopisů (tzv. „bundy“) a u pětiletých dluhopisů dokonce poklesl o jeden „bips“ (setinu procenta) pod úroveň výnosu „nejbezpečnějšího evropského finančního přístavu“.
1) České dluhopisy – „miláček“ investorů.
Jedna z (mála) věcí, která se při budování tržní ekonomiky a kapitálového trhu po roce 1989 povedla velmi úspěšně, je vytvoření transparentního, likvidního a z hlediska různosti dluhových instrumentů poměrně pestrého trhu dluhopisů. Tento nesporný úspěch se často považuje za něco samozřejmého, ale například rakouský trh dluhopisů je oproti českému výrazně „zaostalý“ a o trhu dluhopisů v jiných bývalých lido-demo zemích ani nemluvě. Jedním z hlavních rysů vyspělosti kapitálového trhu je délka splatnosti vydávaných dluhopisů a Česká republika se řadí mezi několik málo zemí světa, které vydaly a umístily na trhu dluhopisy se splatností 50 let. Velmi rozšířené je i vydávání podnikových dluhopisů, kde průkopníkem tohoto, oproti bankovnímu úvěru, kvalitativně náročnějšího způsobu financování byla společnost ČEZ. České firmy, včetně těch největších, se naučily „chodit“ pro „zápujční“ kapitál na kapitálový trh, ale pro „vlastní“ kapitál (equity), vzhledem k nefunkčnosti pražské akciové burzy cenných papírů si chodit nemohou. Oblíbenost českých státních dluhopisů mezi místními bankami nemá v jiných zemích obdoby, a kdyby to šlo, tak by naše slavné „velkobanky“ (Komerční banka, Česká spořitelna a ČSOB) opustily úvěrový trh a asi s výjimkou hypoték by nejraději žádné úvěry neposkytovaly. V posledních dvou letech se dokonce podařilo zapojit do financování státního dluhu napřímo obyvatelstvo a tzv. spořící dluhopisy (někdy nesprávně nazývané „Kalouskovy“) se staly hitem mezi finančními produkty.
2) Spolupráce s Německem – osud Zemí koruny české nebo cílená kolonizace?
Soužití s naším německým sousedem ovlivňuje životy našich obyvatel od samotného vzniku samostatného českého státu, napříč stoletími až po současnost. Vztahy mezi Němci a Čechy jsou dodnes poznamenány událostmi 20. století a dodnes rozdělují českou společnost, jak jsme byli svědky i při historicky prvních přímých prezidentských volbách. Závislost a jednostranná orientace naší ekonomiky na ekonomiku Německa má svoje nesporné výhody, jak jsme si mohli ověřit i v období nedávné ekonomické krize. Pro udržení výkonnosti našeho automobilového průmyslu, který je „pilířem“ naší ekonomiky, stačilo zavedení „šrotovného“ v Německu. Takže pokud bude dobře v Německu, bude (trochu méně) dobře i u nás, a pokud bude v Německu špatně, tak bude (trochu nebo spíše hodně více) špatně i u nás. Privatizaci většinového podílu v mladoboleslavské automobilce (Škoda Auto) do rukou německé fakticky státní (jedné spolkové země) firmy (Volkswagen), považuji za velmi úspěšnou, ale prodej zbývajícího 30% vlastnického podílu ve škodovce považuji za rezignaci na „ekonomickou“ státní suverenitu. Privatizace klíčových odvětví našeho národního hospodářství, včetně energetické infrastruktury a sítí považuji za dovršení zařazení České republiky mezi faktické ekonomické kolonie. Nedovedu si představit důstojnou budoucnost České republiky a jejich občanů v Evropě bez obnovení základní ekonomické nezávislost, jakkoliv to může znít v globalizovaném světě jako překonaný požadavek.
