Vyjádření členky výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu a zástupkyně lidovecké frakce Ingeborg Gräßleové o střetu zájmů ministra financí Andreje Babiše a údajném možném ztížení spolupráce mezi EU a Českou republikou, mně připadalo jako z dílny „nejlepšího ministra financí rozvojových zemí“ ...
1) Střety zájmů českých politiků a úředníků
Poukazování na možný střet zájmů současného ministra financí je oblíbeným strašákem, používaným hlavně opozicí, když v diskusi nebo kritice dojdou věcné argumenty. Když se podíváme na obvyklou praxi do naší nedávné historie, tak zjistíme, že přestože do příchodu A.Babiše do vrcholové politiky prakticky k žádnému střetu zájmů u českých politiků a úředníků (údajně) nedocházelo, z chudých politiků a jejich rodinných příslušníků se za dobu jejich působení “ve službách lidu” stali příslušníci nejbohatších vrstev, kteří dokázali během pár let v politice nashromáždit takový rozsah majetku, nad kterým bledne (dle vlastního vyjádření) i Karel Schwarzenberg, jehož předkové nebyli schopni majetek podobného rozsahu nashromáždit ani za 500 let. Vyjmenovávat jednotlivé bývalé politiky a úředníky, kteří během výkonu nebo po odchodu z veřejných funkcí “zázračně” zbohatli, by vydalo na menší “telefonní seznam”, a tak za všechny prezidenty, předsedy vlád a jejich sekretářky a manželky, uvedu jen bývalého ministra dopravy z ODS Aleše Řebíčka, který dokázal spojit politiku nejen s byznysem, ale (dle některých zdrojů) i s organizovaným zločinem. Přitom hlavním smyslem předcházení a bránění střetu zájmů je právě znemožnit ono “zázračné” (z)bohatnutí. Pokud do politiky přichází (bohatý) úspěšný podnikatel, jehož majetkové poměry jsou všem známy a jehož každé rozhodnutí bude vždy (nejen opozicí) posuzováno a hodnoceno z hlediska, zda mu v jeho soukromém byznysu pomohá, náhle všichni “strážci čistoty a mravnosti” v politice začnou bít na poplach, že jsou ohroženy základy celé naší polistopadové demokracie. Kdyby tomu tak skutečně bylo, tak bych úspěšně zpochybnil i tvrzení (jinak obvykle vtipného) M.Kalouska, podle kterého nebude Andrej Babiš v úřadě v konfliktu zájmů, jen když se rozhodne jít na záchod.
2) Konflikt zájmů – AB nebo Německo?
Pokud by obava německé europoslankyně byla založena na racionálním základě, tak daleko větší nebezpečí, než ze strany českého ministra financí, hrozí Evropské unii z ministrů německé vlády a většiny německých státních úředníků. Německý stát jako majoritní vlastník (nebo ovládající osoba) celých průmyslových, energetických, dopravních a finančních impérií je totiž nesrovnatelně větší “podnikatel” než A.Babiš (a tedy i nesrovnatelně bohatší). Kdyby měl názor paní poslankyně Gräßleové racionání základ, Evropská komise by analogicky měla pod hrozbou sankcí požadovat na Německu okamžité a bezodkladné zahájení privatizace všech německých státních podniků, jinak hrozí, vzhledem k významu Německa pro EU, zkáza a rozpad celé Evropské unie, o euru ani nemluvě. Pokud by Německo potřebovalo s privatizací pomoci, tak mu Česká republika může nabídnout, vedle odborných rad, i řadu aktuálně “volných” expertů (namátkou V.Kožený, P.Tykač, Z.Bakala, celý tým z privatizace Mostecké uhelné,...), včetně slavného “otce” české privatizace V.Klause.
