V devadesátých letech minulého století jsme zažili krachy bank, investičních fondů, obchodníků s cennými papíry, leasingových společností a dalších finančních institucí. Ztráty zaplatili daňoví poplatníci a ze zkrachovaných (přesněji rozkradených) firem vznikla nová vrstva (ne moc početná) bohatých „podnikatelů“. Po roce 2000 přišla vlna krachů spořitelních a úvěrových družstev (kampeliček) a zdálo se, že sektor bankovnictví a finančních služeb je plně očištěn a konsolidován. Daňové poplatníky to stálo odhadem 500-800 miliard korun, ale ani v době krize nebyla nutná, na rozdíl od USA a Evropy, další sanace bankovního sektoru.
Když už se zdálo, že náš sektor finančních služeb je nejlepší, nejziskovější a nejstabilnější a pan Kalousek byl dokonce vyhlášen „nejlepším ministrem financí rozvojových zemí“, tak došlo k nové vlně krachů spořitelních a úvěrových družstev (kampeliček). Příčin nových krachů v segmentu kampeliček je celá řada, ale opakování podobných scénářů, jakých jsme byli svědky v 90. letech svědčí o tom, že se jedná s největší pravděpodobností o systémové selhání. Mezi základní faktor tohoto selhání patří zavedení povinného pojištění vkladů u kampeliček na stejnou úroveň jako pojištění vkladů u klasických bank, při výrazně nižších požadavcích na kapitálové vybavení kampeliček a rizikovějším profilu podnikání těchto kampeliček. Dalším faktorem je úroveň bankovního dohledu nad kampeličkami. Přestože kampeličky představují pouze nepatrný zlomek celého finančního sektoru, zaměstnávají podle vyjádření guvernéra ČNB téměř třetinu všech kapacit, které má bankovní dohled k dispozici. O nedostatečné efektivnosti bankovního dohledu svědčí skutečnost, že není schopen rozkrýt skutečnou vlastnickou strukturu kampeliček, čili poznat, kdo hospodaření kampeliček reálně ovlivňuje. Přitom znalost a prověření vlastníků finančních institucí je základním kamenem všech licenčních a jiných správních řízení, které ČNB s účastníky kapitálového trhu vede. V ekonomice s nízkou inflací a tedy absolutně nízkými tržními úrokovými sazbami na straně pasiv (vkladů) a relativně nízkými sazbami na straně aktiv (úvěrů) bylo jenom otázkou času, kdy nabídka nereálně vysokých úroků z vkladů kampeličkami narazí na nemožnost umístit tyto prostředky s odpovídajícím výnosem na úvěrovém trhu při schopnosti účinně řídit úvěrová rizika. Tento nesoulad byl posilován zdánlivě správným požadavkem ČNB na kapitálovou přiměřenost kampeliček, která ale nutila kampeličky umísťovat velkou část svých aktiv do bezpečných a likvidních instrumentů (státní dluhopisy a bankovní depozita), jejichž výnos se blíží nule a není schopen pokrýt ani (nízkou) inflaci. O to vyšší jsou potom požadavky na výnosnost ostatních aktiv (úvěrů) a kampeličky se tak dostaly do nejrizikovějšího segmentu úvěrového trhu. Paradoxně tak pro sektor kampeliček nevhodně nastavená bankovní regulace místo snižování rizik a ochrany vkladatelů, urychluje jejich pád. Sektor kampeliček se tak stal časovanou bombou, jejíž čas „uzrává“. Když se podívám na často vychvalovaný a oceňovaný český bankovní a finanční sektor, tak se obávám, že kampeličky nejsou asi jedinou časovanou bombou. Takže titulek zatím bez odpovědi…
