Blíží se jarní termín již šesté emise tzv. spořících státních dluhopisů, a tak se začínají objevovat spekulace, jak se s touto emisí dluhopisů vypořádá nový ministr financí.
1) Prodej státních dluhopisů obyvatelstvu
Přímý prodej státních dluhopisů obyvatelstvu je relativně nový způsob zapojení občanů do financování státního dluhu a poprvé byl realizován v listopadu 2011. S výjimkou tzv. povodňových dluhopisů, které byly vydány v roce 1997 se stát s nabídkou dluhopisů občanům nikdy moc “neobtěžoval”. Hlavním důvodem této situace byl silný lobbing ze strany “českých” bank, podporovaný přímo i nepřímo ČNB, pro které dominantní postavení při financování českého státního dluhu znamenalo vysoce výhodnou, bezrizikovou a prakticky bezpracnou investici, zvláště ve srovnání s případným financováním českého národního hospodářství.
Rozšíření nabídky státních dluhopisů přímo občanům vedlo ke snížení výnosů státních dluhopisů a tím i k relativnímu snížení nákladů na obsluhu státního dluhu a současně snížilo výnosy “českých” bank. Zlomení odporu bankovního sektoru, včetně nechuti některých úředníků ministerstva financí, vůči projektu dluhopisů pro občany, zabralo více než rok, a když již se zdálo, že je vyhráno, měl tehdejší ministr financí potřebu umožnit některým privátním subjektům, udělat si z přímého prodeje státních dluhopisů občanům výnosný, dlouhodobý a bezrizikový byznys.
Nedá se upřít zásluha M.Kalouska, který ve funkci ministra financí celý náročný projekt spořících dluhopisů uvedl do praxe. Škoda, že tento jeho počin je prakticky jediný pozitivní výsledek jeho dlouhodobého působení v české politice a vysokých státních funkcích.
2) Změny k lepšímu?
Nabídka spořících dluhopisů se setkala od samotného počátku s velkým zájmem občanů-investorů a prakticky žádné obavy a výhrady “odborníků” z bankovních kruhů se nenaplnily. Nedošlo ani k oslabení likvidity komerčních bank ani k efektu vytěsňování soukromých investic.
Současná nabídka spořících dluhopisů je především ideální alternativou k depozitním (vkladovým) bankovním produktům, u kterých se reálný výnos dostává k nule, pokud není rovnou záporný. Z tohoto hlediska je zvláště zajímavý tzv. protiinflační dluhopis. Z boje ČNB za vyšší inflaci, by se mohl někdo dokonce (pravděpodobně mylně) domnívat, že členové bankovní rady mají své úspory ve spořících “protiinflačních” dluhopisech.
Hlavním systémovým nedostakem projektu spořících dluhopisů je vytvoření další (nové) výnosové křivky, kdy stejné riziko (český státní dluh) má jiný výnos pro různé investiční instrumenty a investory. Tento rozdíl ve výnosech měl určitě svoje opodstanění při zahájení celého projektu, ale již čtvrtá a nejpozději pátá emise dluhopisů (z prosince 2013) měla reagovat na trend snižování úrokových sazeb a výnosů státních dluhopisů. Taky rychlost, s jakou byly loňské nabídky spořících dluhopisů rozprodány, svědčí o špatném nastavení emisních podmínek z hlediska výnosů. Proto spíše než avizované omezení nabídky spořících dluhopisů jednotlivým investorům, by měly být upraveny výnosy těchto dluhopisů směrem dolů.
Samostatnou otázkou je možnost (nebo přímo skutečnost?) úrokové arbitráže u některých investorů. Jestliže výnos státních dluhopisů nakupovaných bankami v aukcích je méně než 1% p.a., tak se vyplatí půjčit soukromému investorovi na nákup spořících dluhopisů třeba 100 milionů korun s úrokem 2% p.a. Soukromý investor inkasuje ze spořících dluhopisů 3,6% p.a. a každá strana má bezrizikový dodatečný zisk (investor 1,6 mil.Kč ročně a banka 1 mil.Kč ročně). Příklad je pouze ilustrativní, dělení profitu mezi bankou a investorem může být jiné, stejně jako konkrétní úrokové sazby. Pokud se chce někdo podílet na financování státního dluhu, tak považuji za nesmysl jej v tom administrativně omezovat a spíše bych hledal tržně konformní řešení případného převisu poptávky po spořících dluhopisech nad jejich nabídkou.
