Ve vánočním poselství prezidenta Zemana je mezi splněnými sliby uvedeno odevzdávání třetiny prezidentského platu na splácení státního dluhu. Přes tuto chvályhodnou iniciativu pana prezidenta je více než jisté, že během jeho prvního prezidentského funkčního období se státní dluh zvýší na nejméně 2 biliony korun (2 000 miliard), ale spíše to bude více. Je dobré si uvědomit, jak a kdy takový dluh vznikl a kdo je za takový (fakticky nesplatitelný) dluh odpovědný.
1) 40 let vlády Národní fronty – hmotné dluhy
Nejjednodušší odpověď na všechny naše současné problémy je odvolání se na 40 let totality a vlády komunistů. Pro přesnost je třeba uvést, že přestože v tehdejší ústavě byla zakotvena vedoucí úloha Komunistické strany Československa, nedílnou součástí vlády Národní fronty byla Československá strana lidová, která totalitnímu systému dávala „punc“ demokracie. Je s podivem, že v kontroverzním lustračním zákoně nejsou mezi „vyloučenými“ osobami lidovci (členové ČSL), jejichž podíl na devastaci společnosti byl nesporný, a přitom členství v KSČ, bez ohledu na individuální posouzení „viny“ je považováno za doživotní stigma a hendikep.
Z hlediska finančního po vládách Národní fronty prakticky žádný státní dluh nezůstal a z hlediska zahraničních obchodních vztahů bylo Československo dokonce věřitelská země. Komunistické vlády ale zanechaly obrovský materiální dluh v podobě zaostalé infrastruktury, rozpadajících se kulturních památek a historických center měst a obcí, zastaralých výrobních prostředků, které často pamatovaly první republiku, zdevastovanou přírodu a téměř nedýchatelné životní prostředí, atd., a to pomíjím těžko kvantifikovatelné zlo páchané na konkrétních lidech a celé společnosti. I případný pokus o seriózní kvantifikaci tohoto dluhu je pravděpodobně odsouzen k neúspěchu, protože na druhé straně nám starý režim zanechal funkční elektrárny včetně jaderných, miliony nových bytů (v nenáviděných, ale stále obydlených panelácích), prakticky soběstačné zemědělství, lehký a hlavně těžký průmysl, o jehož konkurenceschopnosti se dalo s úspěchem pochybovat, atd. Jisté je, že tento dluh byl v řádu stovek miliard (tehdejších) korun.
2) Polistopadové vlády – rekordní dlužníci
Vždycky mě pobaví (mám rád i černý humor) spory politiků a odborníků, kteří se v uplynulých 24 letech podíleli na vládě a správě národního majetku, kdo po sobě zanechal větší dluhy. Jsem přesvědčen, že si nemají co vyčítat a jestliže aktuální výše státního dluhu je 1 751 006 milionů korun (v okamžiku napsání této číslice to již není pravda, protože dluh roste svým rychlým tempem každou vteřinu), tak po sobě každá vláda zanechala „sekyru“ v řádu stovek miliard korun. Pro úplnost dodávám, že tzv. veřejný dluh je ještě o cca 110 miliard korun větší, a od kumulované ztráty ČNB (cca 140 miliard) pro tento případ pro jistotu abstrahuji. Žádná vláda však dosud nepřišla s realistickým programem, jak zadlužování státu zastavit a postupně státní dluh snižovat. Za úspěch se považuje program „zpomalení“ zadlužování, kterým se rozumí, že dluh neproste rychleji než cca 110 miliard ročně. Zahraniční investoři naši vládu „plácají přátelsky po zádech“ a bývalý ministr financí Kalousek byl natolik ješitný, že se nechal opakovaně prohlásit „nejlepším ministrem financí“ rozvojových zemí. České státní dluhopisy jsou žádaným „zbožím“ a dosahují „německé“ kvality (stejné výše výnosu). Kéž by se to dalo říct i o jiných našich produktech… Protože žádný strom neroste do nebe a každá bublina jednou praskne, začíná se s železnou jistotou přibližovat den, kdy úrokové sazby začnou růst, a největší výdajovou položkou státního rozpočtu bude dluhová služba. Pamatuji dobu, ne tak dávnou, kdy výnos našich státních dluhopisů byl 14,5% ročně. Kolik to bude v absolutním ročním vyjádřením, při státním dluhu 2 000 miliard, si dovede spočítat většina občanů, ale u politiků si tím nejsem úplně jistý, protože jinak si jejich nezodpovědné chování v uplynulých 24 letech nedovedu vysvětlit.
