Roční míra inflace dosáhla v březnu 3% a dosáhla tak nejvyšší úrovně za posledních 6 let. Cenové indexy výrobců rostou ještě rychleji a je jen otázkou času, kdy se promítnou do cen spotřebního zboží a „zajistí“ další růst inflace.
Primárním úkolem České národní banky (ČNB) není, jak se často mylně domnívá laická veřejnost, péče o stabilitu měny, tedy naší české koruny, ale péče o stabilitu cenové hladiny, která se vyjadřuje pomocí inflace. Ponechám stranou předpoklad, který je základem současné měnové politiky ČNB, že stabilní cenová hladina znamená růst cen. Vzletně se tato měnová politika nazývá jako „cílování inflace“, ale nikdo již není schopen zdůvodnit, proč je zrovna 2% míra inflace, tedy růst cenové hladiny o 2% ,považován za cenovou stabilitu. Proč to není 0%, nebo 1% nebo rovnou 5%? A proč ČNB nezasáhne, když dochází k překračování i jejího vlastního inflačního cíle?
Členové bankovní rady, kteří o nastavení měnové politiky (nezávisle?) rozhodují, často argumentují tím, že je nezajímá minulost (a čísla o inflaci říkají o kolik se ceny změnily za uplynulé období) ale budoucnost. Vzhledem k tomu, že součástí výbavy centrálních bankéřů nejsou křišťálové koule, tak jsou odkázáni jen na předpovědi a prognózy a v poslední době se předpovědi ČNB, nejen co se týká inflace, ale třeba i vývoje směnného kurzu české koruny, dosti výrazně nenaplňují. Hlasování bankovní rady o nastavení základních úrokových sazeb v poslední době končí s výsledkem 5:2 pro zachování stávajících sazeb, asi v rámci přesvědčení, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Toto rčení bohužel neplatí pro oblast měnové politiky. Z historie víme, že po relativně dlouhých období nízké nebo dokonce nulové inflace přichází období rychlejšího růstu cen. Všechny příznaky naznačují, že do období růstu inflace pomalu (ale jistě) v současnosti přecházíme. V kombinaci s poklesem tempa ekonomického růstu, které signalizují příchod recese, je právě nyní vhodná doba pro zvýšení úrokových sazeb. Vzhledem k přebytku likvidity u komerčních bank na českém trhu, nemá nastavení základních úrokových sazeb ČNB výraznější dopad do tržních úrokových sazeb. Reálné sazby u vkladů jsou díky výše inflace záporné a u hypotečních úvěrů dokonce po období růstu úrokových sazeb dochází opět k jejich mírnému poklesu.
České národní bance se bohužel dlouhodobě daří nastavovat svoji monetární politiku výrazně procyklicky, a tak místo „vyhlazování“ vrcholů a den ekonomických cyklů, v době růstu „topí pod kotlem“ a v krizi nebo recesi „šlape na brzdu“. Když se k tomu přidá ještě nezodpovědná fiskální politika vlády, která i v době ekonomického růstu hospodaří s deficitem, místo aby vytvářela přebytky a rezervy na horší časy, tak se máme v příštích letech opravdu na co těšit…
