Předvelikonoční příběh bez konopí (?)

Každé svátky jsou vlastně takovým souborem rituálů. Některé jsou pěkné. Některé se dají vydržet. A některé jsou takovou malou až větší torturou.

 Strojíme stromeček, sháníme kapra, pečeme cukroví, barvíme vajíčka, pleteme pomlázku, přejídáme se dobrotami, navštěvujeme přátele, popíjíme dobrý mok… Vynechal jsem něco?

No samozřejmě, že vynechal.

Každý rok totiž před svátky, jako jsou Vánoce a Velikonoce, propuká v rodinách zemí Česka šílenství zvané generální úklid. Ne jinak je to i u nás.

Manželka již dopředu inzeruje, že si musím udělat pořádek na svém stole. Tedy ona mne k tomu nutí průběžně celý rok. Ale tomu se mi celkem dobře daří unikat tím, že tvrdím, že si ten neviditelný prach, o kterém ona ale tvrdí, že jsou ho tam tuny, utřu sám. Jen musí chvíli vydržet, abych dopsal to, co mám zrovna rozepsané.

Tedy řekl jsem, že se mi daří tomu unikat, ale ono to není až tak pravda. Po určité době se mi prostě objeví za zády s utěrkou, a já pak musím opatrně posouvat jeden papírek se svými poznámkami po druhém, aby ona pod ním mohla utřít něco, co já tam vůbec nevidím. Při tom si musím vyslechnout litanie o tom, že takový nepořádek, jaký mám na svém stole já, hned tak někdo vytvořit nedokáže.

Jaký nepořádek? Já se v tom rozmístění (přiznávám, že pro jiné možná chaotickém) vyznám, a potřebuji jej takový. A že jsou tam i jen poškrtané a zmuchlané papíry? No a co? Mně tam nevadí. Co kdybych se i do nich někdy potřeboval podívat?

Před Velikonocemi a před Vánocemi je to ale jiné.  Z hlasu mé ženy se vytratí i ten poslední zbyteček tolerance a pochopení, a já tam slyším jen a jen nesmlouvavý rozkaz. Nevím sice, co by následovalo, pokud bych jej nerespektoval, ale zkoušet to nemíním.

Se slzou v oku shrnu všechny ty papíry, papírky a papírečky na jednu hromadu, pak je opatrně vezmu do své náruče a smutně koukám, jak manželka nejdříve prachovkou a pak ještě jiným hadrem a nějakým podivným přípravkem můj stůl dře a dře.

Je fakt, že deska mého stolu pak již není matná, ale je světlejší a dokonce i zářivá. Jenže co je to platné, když všechny ty své tak důležité papíry již na ni položit nesmím. Se staženým hrdlem si je tedy rozložím na lavici v chodbě a začnu je přebírat. Prakticky nenacházím žádný, který by měl skončit v kontejneru. Nakonec to vzdávám. Bokem odkládám jeden list papíru velikosti A4 a dva menší, a vše ostatní házím do krabice určené ke shromažďování papírového odpadu. Pak se vracím ke svému stolu a jen trnu, co nepostradatelného v nejbližších hodinách a dnech budu postrádat.

Nevím, jak je to možné, ale doposud se to nestalo. Že by ženy měly nějaký šestý smysl na odpad?

Tím ale mé předsváteční úkoly nekončí. Ještě zbývají okna a podlahy.

K umývání oken svou ženu pouštět nechci a nepustím. Před mnoha lety jsem byl svědkem příhody, kdy paní, která stála na parapetu a myla okno, náhle uklouzla a vypadla ven. Bylo to sice jen okno přízemní, a možná, vzhledem k tomu, že se té paní nic nestalo a při tom pádu na sebe strhla i kbelík s vodou, se to dalo považovat i za komické. Ale přesto. Co se stalo v přízemí, může se zrovna tak stát i v patře. A tak okna jsem zařadil do své gesce. Je ale zajímavé, jak se i věci, které jsme dělali dříve naprosto bez jakýchkoliv obav, mohou pomalu, ale jistě, stávat věcmi nesnadnými. Já jsem se kdysi zúčastnil na stavbě několika elektráren.  A chodit ve výšce sedmdesát metrů po deset centimetrů širokých traverzách montované konstrukce mi nedělalo potíže. Naopak, bavilo mne to. Dnes, když stojím na parapetech našich oken si již tak jistý nejsem. Občas prostě pocítím takové nepříjemné zašimrání v podbřišku a to se pak raději chytnu ještě pevněji. To zašimrání v podbřišku si totiž pamatuji ještě z těch dávných dob mé účasti na stavbách. Tehdy se stavěla elektrárna v Dětmarovicích. My, čerstvě přijatí kmenoví zaměstnanci této budoucí elektrárny, jsme byli automaticky zařazováni k Hutním montážím Ostrava, které stavbu prováděly. Byl to dobrý zvyk. Protože tak jsme vlastně tu obrovskou stavbu a její zařízení poznali do posledního šroubečku a nic nás pak, při jejím provoze, nemohlo překvapit. Tehdy již byla provedena hlavní konstrukce kotle, a jeřáby, umístěné v nejvyšších místech hlavní konstrukce elektrárny, jejím vnitřkem tahaly bloky kotlových trubek, ze kterých se pak vlastně svařovaly stěny těchto kotlů.

Těm jeřábům se říkalo Supky. Jezdily po provizorních kolejkách a měly jeden nedostatek. Jeřábník v Supce neviděl do prostoru kotle, a tak nevěděl, jestli může či nemůže popojet, zvedat, spouštět, atd. K tomu vždy potřeboval někoho, kdo stál uprostřed konstrukce stropu elektrárny a ukazoval mu. Asi bych měl dodat, že to bylo ve výšce sedmdesát metrů a vnitřní prostory rozestavěného kotle měly rozměr dvanáct krát dvacet pět metrů, a že toto se odehrávalo v dost kruté zimě, takže jsem byl oblečený do teplého prádla, montérek a vatovaných kalhot a kabátu.

Tehdy navádění jeřábníka připadlo na mne. Tak jsem vyrazil. Po jednotlivých traverzách jsem se postupně dostával do středu prostoru, kde bych měl nejlepší výhled na vagony tam dole na nule, a na dalšího kolegu, který signalizoval zespod. V jednom místě ležela přes traverzy asi třímetrová a třicet centimetrů široká fošnana. Když si máte vybrat, jestli v té výšce půjdete po deseticentimetrové traverze nebo třiceticentimetrové fošně, výběr je jasný. Automaticky jsem šlápl na tu fošnu a to jsem neměl dělat. Ona byla troch zkroucená do vrtule, a ještě k tomu byl pod ní led. Sotva jsem na ni došlápl, fošna ujela po ledu a hasila si to dolů. Bohužel já také. Vše bylo jako hodně zpomalený film. Tělo se mi naklánělo do prázdného prostoru, pravá noha již byla ve vzduchu také, a jen levá se ještě opírala o traverzu, na které jsem před tím stál. Co se vlastně dělo dál, až tak přesně nevím. Moje tělo ale patrně došlo k názoru, že rozplácnout se tam dole o vagon se železnými trubkami je blbost a tak zareagovalo samo. Levá noha se odrazila od té traverzy takovou silou, že mé tělo ten bezmála tři metry široký prostor přeletělo jako dělová koule. Pak zareagovaly ruce, které tu druhou traverzu objaly jako tu nejvzácnější milenku. Visel jsem tam jako obrácený netopýr. Pak znovu zareagovalo tělo. Jednu nohu přehodilo přes tu traverzu a pak se vytáhlo za ní. Seděl jsem tam jako přibitý a nebyl jsem schopen pohybu. Problém ovšem také byl, že jsem nemohl otevřít ruce. Svíraly tu traverzu, byly úplně bílé a prsty se odmítaly otevřít. Až po chvíli jsem zaregistroval, že na mne pořád někdo volá. Byl to ten jeřábník, který to vše viděl z kabiny. Ptal se, jak mi má pomoci. To kdybych věděl. Seděl jsem tam skoro půl hodiny. Až mi i přes ty vaťáky začal mrznout zadek, tak jsem se začal vzpamatovávat. Pěkně po zadku jsem se po té traverze došoupal až k hlavnímu trámu, a tam už mi jeřábník pomohl vstát a dostat se na pevný povrch. Jen jsem ho požádal, aby mne nějak omluvil, ale že si beru volno. Druhý den již bylo vše v pořádku a dělal jsem vše, jako dřív. Na fošny na konstrukci jsem již ale nešlapal.

Dnes pak na mne padla ještě ta má poslední povinnost. Manželka vše povysávala a povytírala, a na mne zůstalo přetřít podlahy tekutou leštěnkou, a to pěkně na kolenou a ručně. Práce, kterou jsem dříve měl hotovu za půl hodiny a ani jsem o tom nevěděl, je poslední roky stále víc a víc nepříjemná. Přesto, že si pod kolena dám vrstvu hader, kolena bolí jako čert. A vůbec nejlepší je, když se kolenní jablko rozhodne, že jeho poloha v klečícím koleně není ta pravá, a „zvrtne“ se do polohy pro něj lepší. Je to stejné, jako by mne do něj někdo střelil pětačtyřicítkou.

Ale už je vše hotové. S tou podlahou jsem skončil před hodinou. Žena vše ostatní dala do stavu pěkně koukatelného, a když půjde vše dobře, tak já se zítra možná zase budu na ty Velikonoce těšit. Pro jistotu se ale večer podívám, jestli tady po dceři nezůstal nějaký zapomenutý joint.

A pokud se někdo rozhodne, že si přeci jen v tom předvelikonočním shonu toto mé povídání přečte, tak mu přeji moc pěkné Velikonoce.