Nejen konopí, a tiskový mluvčí z jiného času.

Myslím si o sobě, že jsem realista. Sice se mi také během mého života stalo pár věcí, které si rozumově vysvětlit neumím, přesto se kvůli tomu nesvíjím po zemi hrůzou, že je náš svět zamořen mimozemšťany či duchy ze záhrobí.

 Včera jsem měl ale velmi reálný pocit, že jsem se stal objektem nechtěně cestujícím v čase. Ale asi bych to měl vysvětlit trochu podrobněji.

Jako každý den jsem i včera večer sledoval večerní zpravodajství našich televizních stanic. Pořadí mám jasné, protože je dané. Nejdříve TV Barandov, pak FTV Prima, následuje ČT1 a v závěru Nova. Dění u nás i v zahraničí mne zajímá, a tak pozorně poslouchám a sleduji, co je nám servírováno.

Včera to ale bylo tak trochu jinak. Vlastně ne trochu. Bylo to hodně jinak. Celkem úspěšně jsem se prokousal zpravodajství TV Barandov a začal jsem konzumovat zpravodajství FTV Prima. Dověděl jsem se, že Kalousek končí v roli TOP09, ale že on za nic nemůže, protože vše zblbli v krajských organizacích, a on to teď jen hrdinně bere vše na sebe a odstupuje. Pak jsem byl informován, že opět byl zmařen život mladého chlapce, který si patrně chtěl přivydělat dobýváním železa v rozpadající se budově. Následovaly informace o tom, jak nás okrádají telefonní operátoři, že někde nějak uprchl z klece tygr a bylo nutno jej zastřelit, atd., atd.

Pak dostala slovo paní či slečna redaktorka Filipa Šebová a začala mne seznamovat s osudem paní Hanky Dvořákové z Litoměřicka. Lékaři jí zjistili rakovinový nádor na plicích. A aby to nebylo málo, tento její nádor je velmi vzácný. Trpí jim u nás jen asi deset lidí. Je to nádor, který je velmi odolný vůči klasickým postupům pro jeho likvidaci, jako je na příklad chemoterapie a radioterapie. I toto samozřejmě paní Hanka absolvovala. Výsledek byl, že se jí plíce neustále zaplavovaly vodou, takže se vlastně topila i když ležela ve své posteli. Pak jí její onkoložka řekla, že by byla šance ji vyléčit, pokud by absolvovala tzv. cílenou léčbu jedním určitým lékem. Léčba tímto lékem stojí sto tisíc korun měsíčně, a VZP, u které je paní Hanka pojištěna, jej nehradí.

Byla by zde možnost, aby jej uhradila, pokud by se prokázalo, že léčba tímto lékem je skutečně ta jediná možná. Pak by totiž bylo možno použít §16 zákona O veřejném zdravotním pojištění, ve kterém se říká, že:

§ 16

(1) Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.

(2) S výjimkou případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, je poskytnutí zdravotních služeb podle předchozího odstavce vázáno na předchozí souhlas revizního lékaře.

Jenže situace, ve které se nachází paní Hanka není taková, aby se mohla podrobit klinickému zkoumání, kde by ji různě ozařovali a cpali do ní chemikálie dle momentálního nápadu někoho s titulem. Paní Hanku tlačí čas. A ten je neúprosný.

Rodina paní Hanky se tedy dohodla, že dají peníze dohromady a léčbu na dva měsíce zaplatí ze svého, aby se mohlo prokázat, jestli ta léčba pomáhá či nikoliv. Již po čtyřech týdnech se ukázalo, že léčba zabírá přímo zázračně. Její oslabené tělo ji opět začalo poslouchat a již nemusela stále jenom ležet. Dokázala sama vstát z postele, chodit, postarat se o sebe i domácnost, a již neměla při zavazování tkaniček u bot pocit, že se utopí. Oznámili to Všeobecné zdravotní pojišťovně a ta prohlásila, že ji to nezajímá, a žádný §16 uplatňovat nebude, protože ještě stále je možno ozařovat. Že ozařování nepomáhá? No a co. Dokud pacientka žije, tak ozařování nestojí nic v cestě.

Díval jsem se na ten pořad, poslouchal jsem paní Hanku i paní redaktorku, a snažil jsem se pochopit i to, co tam říkal mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny, pan Oldřich Tichý. A jak jsem se tak na tu obrazovku díval a poslouchal ty lidsky nepochopitelné řeči pana mluvčího, začalo se mi vše mlžit. Měl jsem pocit, že se odpoutávám od tohoto našeho reálného světa a že mířím někam jinam, do jiné země a do jiné doby. Že letím prostorem přes naši republiku kamsi na východ, a během toho letu se vše mění. Barvy krajiny pode mnou se ztrácejí a všude nastupují jen odstíny zamlžené šedi. V celém okolním prostoru je cítit jen a jen strach. I já mám hrdlo sevřené, jako v kleštích nějakého obra. Špatně se mi dýchá a srdce mi bije tak, že mám pocit, jako by se mi chtělo vyrvat z hrudi uletět někam pryč odsud.

Pak se ta mlha projasňuje, mizí, a já již neletím prostorem, ale stojím na nějakém nástupišti, na jehož konci stojí štíhlý, vysoký muž v krásné černé uniformě, v ruce drží jezdecký bičík a potichu si píská. Stojí ode mne dost daleko. Přesto to jeho tiché pískání slyším. Jeho obličej na tu dálku nerozeznávám, přesto je vidět, jak je ten muž sám sebou spokojený. Není zde žádná nádražní budova, ve které by cestující mohli počkat na svůj přestup. Asi se zde nepřestupuje. Asi je to konečná.  Za zády muže v černé uniformě je veliká brána. Je otevřená. A za ní jsou vidět nějaké budovy. Jedny jsou od brány do prava a druhé do leva. Těch napravo je jen několik. Jsou ale mohutné a nad nimi se tyčí vysoké černé komíny, ze kterých se ale nekouří. Těch nalevo je mnohem víc. Jsou nízké a dlouhé. Je jich mnoho a jsou úhledně sestaveny vedle sebe. Nad těmito budovami žádný komín není.

Za zády slyším vrzání ocelových kol, deroucí se o kolejnice, a skřípot vlakových brzd. Otáčím se a vidím, že právě přijel nějaký dlouhý vlak. Je podivný. Celý je sestaven z uzavřených nákladních vozů pro přepravu dobytka. Nevystupuje z něj ale dobytek, nýbrž obrovské množství lidí. Staří, mladí, ženy, muži, děti. Některé jsou tak malé, že je matky musí nést. Tito lidé jsou řazeni do jednoho proudu a ten je hnán proti muži v krásné černé uniformě, stojícího na druhém konci nástupiště. Ten muž tam stojí pevně na svém místě a vůbec nemá obavu, že by jej ten hnaný dav mohl povalit a ušlapat. Naopak. Stojí tam jako skála, o kterou se ten dav rozráží na dva proudy podle toho, jak na koho ukáže svým bičíkem. Matky s dětmi v náručí, lidé viditelně nemocní a staří lidé doprava. Ostatní doleva.

Chtěl jsem se k tomu muži dostat, abych se ho zeptal, co se to tam děje. Kdo jsou ti lidé z vlaku, proč je takto rozděluje a kam je posílá. Ale nejde to. Nemohu se pohnout, a přes ten dav bych se k němu stejně nedostal. Jsem z toho mrzutý.

Vtom vraty, proti proudům roztříděného davu, vychází nějaký jiný muž v civilním obleku a míří ke mně. Bez pozdravu se představuje jako mluvčí zdejšího ústavu, zabývajícího se výzkumem zpracovatelnosti populace, a vybídne mne, abych jej následoval. Zdálo se mi, že je to teprve pár vteřin, co sem za mnou přišel, přesto nástupiště je již prázdné a já vidím jen záda těch posledních, kteří procházejí vraty a míří na jednu či druhou stranu. Jdeme za nimi a pan mluvčí mne vede nejdříve vpravo. Pan mluvčí nemluví. Neříká nic. Jen mne provází. Vidím, jak je vše perfektně organizováno. Na pokyn se dav zastavuje, odkládá svá zavazadla na připravené vozíky, a matkám jsou z jejich náručí odebrány malé děti. Ty jsou uloženy na jiné vozíky. Pak dav dostává další pokyn a postoupí k druhému stanovišti. Zde se všichni svlečou donaha a své oblečení a obutí uloží na další vozíky. Přichází další povel a dav se pohne ke stanovišti, kde je připravena řada židlí, za kterými stojí muži se stříhacími strojky.  Vše jde ráz na ráz. Posadit, ostříhat, odchod. Posadit, ostříhat odchod. Všichni jsou znovu seřazeni, rozděleni do skupin a tyto skupiny jsou odváděny před vrata jednotlivých budov. Vrata se otevírají, první skupiny mizí vevnitř a vrata se za nimi opět zavírají. Ale netrvá to dlouho a vrata se opět otevírají a vstupuje další skupina. A znovu. Za chvíli je prostor před budovami prázdný. Ptám se, k čemu ty budovy slouží a co se dál s těmi lidmi děje. Dostávám jen velmi lakonickou odpověď, že se jedná o likvidaci odpadu. A skutečně z mohutných komínů se začíná valit černý kouř.

Pan mluvčí dochází k závěru, že vše zajímavé jsem již viděl, a odvádí mne tam, kam z nástupiště směřoval levý proud. Vidím, že i tady již všichni prošli procesem odevzdání zavazadel, byli ostříháni a vybaveni ústavním stejnokrojem. Pak postupně mizí v jednotlivých dlouhých budovách bez komínů.

Před námi se objevuje další budova, kterou jsem dříve neviděl. Je pěkná a i její okolí je velmi pěkně upraveno. Pomalu k ní míříme a já vidím, že stejným směrem jde i ten muž ve slušivé černé uniformě z nástupiště. A míří sem i ty vozíky s malými dětmi. Jsme již velmi blízko a tak mohu rozeznat i nápis v průčelí budovy. Je tam napsáno 

VZP

Výzkum zpracovatelnosti populace.

Muž v uniformě již stojí na schodech a pozoruje, jak jsou děti z vozíku přenášeny dovnitř domu. Stojí tam, usmívá se, a natahuje si černé gumové rukavice. Pak vchází dovnitř.

Tiskový mluvčí, který mne až dosud provázel, odchází také. Jak se se mnou nepřivítal, tak se se mnou ani nerozloučil. Je mi jasné, že mu za to nestojím. Vchází do vedlejších dveří a zavírá je za sebou. Teprve teď jsem si všiml, že je na nich tabulka s nápisem

Tiskový mluvčí VZP.

Otáčím se zpět, abych se podíval na dveře, do kterých vešel ten štíhlý a vysoký muž v černé a slušivé uniformě. I tam je tabulka. Je na ní napsáno

Revizní lékař VZP:

MUDr. Josef Mengele

Na nádvoří již nikdo není. Všude je absolutní klid. Jen z těch vysokých komínů se valí obrovské množství černého dýmu, který postupně zakrývá celé prostranství.

Je mi mdlo, točí se mi hlava a opět mám pocit, že letím v prostoru a čase. Opět sedím před televizí a sleduji, co se tam děje. Tiskový mluvčí VZP právě hovoří o §16: „... který říká, že takovouto léčbu lze hradit pouze v případě, že jde o výjimečný případ, a o jedinou možnost léčby.“ Paní Hana dle něj takový případ není. Jistě, bez těch léků pro cílenou léčbu zemře. A je naprosto jedno, jestli ozařování podstoupí ještě jednou nebo desetkrát. Nepomůže jí to. Jenže revizní lékař VZP již rozhodl a mluvčí VZP to oznámil. A tím to končí.

Nemám černobílou televizi. Přesto vše vidím jen v odstínech šedi. A mám pocit, že jsem zůstal tam kdesi v jiném prostoru a jiném čase. V nose cítím ten černý dým z těch vysokých komínů a chce se mi zvracet.

P.S.

26. října tohoto roku jsme měli u Správního soudu v Praze soudní spor s VZP, kterou jsme žalovali o to, že §16 zákona O veřejném zdravotním pojištění vykládá tak, že je prakticky neuplatnitelný. Ten spor jsme vyhráli a soud nařídil VZP zahájit s námi opět nová jednání. Dnes je již 27. listopadu a VZP se stále ještě neozvala. Asi jí za to nestojíme a rozsudek soudu pro ni nic neznamená. Přemýšlím, jestli všichni revizní lékaři VZP mají jezdecké bičíky a jestli si při rozdělovaní klientů VZP na ty, kteří přežijí a na ty, kteří jsou jenom odpad, pískají.