Malé srovnání.

Před čtyřiasedmdesáti lety, přesně 28.října 1939, uspořádali studenti v Praze tichou vzpomínku u příležitosti 21. výročí vzniku Československé republiky. Tato demonstrace nebyla povolená a ozbrojené složky nacistické okupační moci na to reagovaly velmi tvrdě. Mlátilo se, zatýkalo a taky se střílelo. Odnesl to student práv jménem Jan Opletal. Byl postřelen. Některý ze zasahujících nácků jej střelil do břicha a Jan Opletal tomuto svému zranění dne 13. listopadu 1939 podlehl. O čtyři dny později měl pohřeb, kterého se zúčastnily i tisíce studentů pražských vysokých škol a tento pohřeb se postupně změnil v protiokupační protest.

Nacisté reagovali tak, jak reaguje každý diktátorský režim.

Všechny české university byly uzavřeny.

Do noci ze 16. na 17. listopadu se po celém okleštěném zbytku republiky vyhrnuly desetitisíce gestapáků a SSmanů.

1264 studentů bylo zatčeno.

1200 jich bylo posláno do koncentračního tábora v Sachsenhausen, kde jich 35 zahynulo.

Devět studentů bylo 17. listopadu 1939 v ruzyňských kasárnách popraveno.

Proč k tomuto všemu došlo?

Po obsazení a rozpadu Československa zavládla v celé naší zemi naprostá nesvoboda. Z lidí svobodných se během krátké chvíle stali lidé druhého řádu, kteří se nesměli shromažďovat, nesměli diskutovat, nesměli protestovat proti nespravedlnosti. Je jen pochopitelné, že se jim to nelíbilo a že nakonec svou nespokojenost dali i najevo.

A je také jen pochopitelné, že diktátoři, kteří tento režim zavedli, proti nim tak tvrdě zasáhli.

Refrén:

Bylo to spravedlivé?

Ne, nebylo. Ale je přece jisté, že režim, který již ve své podstatě je postaven na nespravedlnosti, jinak ani reagovat nedokáže.

Před dvaceti čtyřmi lety, přesněji 17. listopadu 1989, uspořádaly dvě studentské organizace, Nezávislé sdružení studentů STUHA a Československý svaz mládeže, vzpomínkové shromáždění studentů pražských vysokých škol u příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. A je jenom přirozené, že mnozí řečníci tohoto shromáždění zároveň připomněli některé paralely z dob vlády nacistů v roce 1939, s vládou komunistů v roce 1989. A nebylo jich málo. Nesvoboda, tabuizování některých témat a zákaz o nich diskutovat, nerovnost lidí před zákonem atd.

Tato demonstrace měla povolenou trasu pochodu směrem na Vyšehrad. Toto ale nebylo dodrženo. Část studentů žádala, aby se pochod vydal směrem na Václavské náměstí a ostatní studenti se k nim připojili.

Desetitisíce studentů se vydaly nepovoleným směrem.

Diktátorská moc komunistického režimu reagovala tak, jak již diktátoři reagují.

Z kasáren se vyhrnuly tisíce ozbrojenců a masakr opět mohl začít.

Tisíce a tisíce studentů bylo mláceno obušky, bylo do nich kopáno a bylo po nich dupáno. Stupidita moci opět úřadovala.

Na střelbu tentokrát nedošlo. Pohlaváři této moci se asi sami zalekli té úžasné podoby jejich řádění a řádění nacistů před 50ti lety.

Proč k tomuto všemu došlo?

Lidé v komunistickém režimu nebyli svobodní. A témata dotýkající se tohoto stavu byla tabuizována. Lidé byli rozděleni do tříd a životní šance z různých tříd byly různé. Dítě komunistického naboba mělo dvéře otevřené kamkoliv. Dítě tzv. kulaka nemělo šance prakticky na nic. Učební látky ve školách byly zpracovány tak, aby byly poplatné komunistickému vykládání dějin, což ale se skutečností nemělo nic společného. Nepředstavitelně bylo rozšířeno fízlování a diskriminace.

Je jen pochopitelné, že se to slušným lidem, a hlavně pak rodící se inteligenci, nelíbilo a že nakonec svou nespokojenost dali i najevo.

A je také jen pochopitelné, že diktátoři, kteří tento režim zavedli, proti nim tak tvrdě zasáhli.

Refrén:

Bylo to spravedlivé?

Ne, nebylo. Ale je přece jisté, že režim, který již ve své podstatě je postaven na nespravedlnosti, jinak ani reagovat nedokáže.

Před několika dny, přesně 21. června 2013 napadl jeden malý romský chlapec na pískovišti jednoho neromského chlapce. Jeho matka, v té době se zcela jasně rozeznatelnými znaky těhotenství, se jej zastala a chtěla i se svým synem odejít. To se ale nelíbilo tamním romským ženám a tuto těhotnou matku napadly a zmlátili. Když se jí pokusil pomoci její manžel, vrhli se na něj místní romští muži. Těhotnou matku musela odvézt na vyšetření do nemocnice sanitka. Jejímu muži romové vyhrožovali zabitím hned, jak jej někde v noci potkají.

Každého, kdo si toto přečte tak napadne, že toto je asi nějaká mimořádná událost. Není tomu tak.

Českobudějovické sídliště Máj je již mnoho let vyhlášenou oblastí řádění romských skupin, kterým se kvůli obavám z nařčení z rasizmu zcela mylně říká skupiny nepřizpůsobivých. Toto označení je ale v příkrém rozporu se skutečností. Tito lidé nejsou nepřizpůsobivý, ale naopak se zcela dokonale přizpůsobili naprosto stupidnímu sociálnímu řádu naší země. Oni nepracují, protože pracovat nemusí. Stačí jim v pravidelných intervalech projevit strojený zájem o práci a hned jsou jim znovu vypláceny dávky v nezaměstnanosti. Jejich ženy zase vědí, že když budou mít dostatečné množství dětí, tak přítok peněz v podobě přídavků na děti a různých jiných sociálních dávek a příspěvků se nezastaví, naopak bude mohutnět.

Je pochopitelné, že příslušníci této komunity si na tento způsob života velmi rádi zvykli a dnes jej již považují za něco, o co je nikdo nemá právo připravit. Sami sebe pak považují za vyjímečné a domnívají se, že mohou cokoliv. A pokud se to náhodou někdy někdo pokusí zkritizovat, stačí jen dostatečně hlasitě křičet slůvka jako je rasizmus či diskriminace.

Ano, v tomto státě skutečně vládne rasizmus a diskriminace. Jenže jeho obětí není ta menšinová část obyvatelstva, ale ta většinová. Po té většinové se chce, aby poctivě pracovala, ctila zákon a platila daně. Po té menšinové se to nevyžaduje. A pokud náhodou někdo dostane tu odvahu a upozorní na to, je označen za rasistu, který nechápe, že za to, že ti menšinoví nemají práci, mohou ti většinoví.

Diví se pak někdo, že nenávist bílé většiny k této minoritě narůstá ve všech městech, kde s těmito lidmi již mají své neblahé zkušenosti.

I v Českých Budějovicích se lidé tedy nakonec rozhodli vyjádřit svou nespokojenost povolenou demonstrací na náměstí Přemysla Otakara II, přímo naproti místního magistrátu a pana primátora ing. Juraje Thomu požádali, aby si jejich stížnost na tento zcela nespravedlivý stav vyslechl a aby jim řekl, co s tím míní dělat dál.

V normální společnosti by normální primátor přišel a alespoň by se ty lidi pokusil uklidnit a přislíbil jim nápravu.

V nenormální společnosti nenormální primátor demonstrujícím vzkáže, že se s nimi nemá o čem bavit.

To učinil i ten českobudějovický.

Diví se pak někdo tomu, že ti demonstrující tedy vyrazili přímo do centra tohoto konfliktu, na sídliště Máj, aby tam vykřičeli svůj vztek na nespravedlnost systému, který něco takového umožňuje?

A co udělal ten podivný pan primátor?

Stejně jako nacisté v roce 1939 a komunisté v roce1989 i on vypustil své ozbrojence, aby protestující pomocí pendreků, pěstí, kopanců, pepřových sprejů, dělobuchů a slzného plynu přesvědčili o té jeho pravdě a neomylnosti.

Refrén:

Bylo to spravedlivé?

Ne, nebylo. Ale je přece jisté, že režim, který již ve své podstatě je postaven na nespravedlnosti, jinak ani reagovat nedokáže.

Dovětek:

Je mi jasné, že po přečtení tohoto mého článku mnozí prohlásí, že trpím xenofobií a že jsem rasista. Nejsem.  Je mi naprosto jedno, jakou kdo má barvu kůže. Pro mne je důležité, Ale nespravedlnost v každé podobě se mi hnusí a budu na ni upozorňovat.