Konopí versus orgány ČR, EU a OSN.

Jako malé děcko jsem byl ve škole i od rodičů učený, že kdo lže je lhář, kdo krade je zloděj, kdo podvádí je podvodník a kdo vraždí tak je vrah. Zároveň s tím mi bylo vysvětlováno, že stát potřebuje různé kontrolní, mocenské a právní orgány, aby mohl slušné a poctivé občany proti takovým darebákům chránit. Tehdy, jako dítěti, mi toto bohatě stačilo na to, abych se ve svém státě cítil bezpečný. Byl jsem spokojený a byl jsem rád, že žiji ve státě, který má tak rozumně vypracovaný systém ochrany svých občanů.  

Později, jak jsem rozum bral, tak jsem stále víc a víc viděl, že ne vše takto funguje. Svému státu jsem pak věřil čím dál méně, a protože jsem byl ve věku, kdy si člověk nebezpečí nejen neuvědomuje, ale dokonce ho vyhledává, tak jsem se dost často svými otázkami a diskusemi dostával do stále větších a větších problémů. Prostě jsem pochopil, že v totalitním režimu je právo a spravedlnost ne všeobecné, ale že je zaměřeno jen určitým směrem.

Prostě to „právo“ nesmělo jít proti tomu režimu.

Ostatní vývoj přeskočím. Ne, že by nebylo o čem psát. Ale to není tak důležité pro to, k čemu se chci dostat.

Po listopadu devětaosmdesátého roku jsem všichni sborem zajásali a namalovali jsme si zářnou budoucnost, jejíž součástí měl být i právní stát.

I já jsem si začal myslet, že nyní skutečně nastává ta doba, kdy se budu moci znovu rozpomenout na své ideální představy ze svého dětství, znovu se budu moci cítit bezpečný a znovu budu moci být hrdý na svůj stát. A ani vzdáleně mi nepřicházelo na mysl, že již další skupina lhářů, podvodníků, zlodějů a vrahů si tento náš vysněný stát velmi pečlivě přepracovává k obrazu svému a že za pár let se za ten svůj stát budu stydět ještě víc, než jsem se styděl za ten předešlý.

Ani v nejmenším mne nenapadlo, že za pouhých čtyřiadvacet let od té naší slavné Sametové revoluce budu v situaci, kdy tím nejhorším zločincem, který bude proti mně stát, nebude nějaký osamocený zloděj či podvodník, ale že to bude tento náš novodobý stát. A ani v tom nejhorším snu mne nenapadlo, že tento zločinci ovládaný stát  bude mít tak vypracovaný právní systém, že ani nebudu mít možnost se proti němu bránit.

Již dost jsem psal o tom, že mám nemocnou dceru, o kterou se musím starat. Je jí 47 let, má progresivní formu roztroušené sklerózy a naši pomoc potřebuje prakticky ve všem.

Psal jsem také o tom, že tak, jako mnohým jiným lidem postiženým touto nemocí, i jí po čase přestaly fungovat některé léky, protože její organismus si na ně zvykl a pak již ani ve stále se zvyšujících dávkách  neúčinkovaly.

Ty problémy pak již pro ni byly tak veliké, že chtěla raději svůj život ukončit.

Jenže díky kamarádovi, který jí poradil vyzkoušet konopí, se vše změnilo. Křeče ustoupily, bolesti se zmírnily a zlepšily se i další nepříjemné a nebezpečné průvodní jevy této její nemoci. Dcera se opět začala cítit jako člověk a ne jako týrané zvíře. Žití opět pro ni mělo svou cenu.

Již více jak tři roky toto konopí pro svou dceru pěstuji a zpracovávám já.

Pěstuji a suším rostliny, a z toho dceři balím jointy, připravuji masti, tinktury a extrakt.

Tím vším ale porušuji zákony této země a to se mi vůbec nelíbí. A chtěl jsem to změnit.

Psal ministrům, poslancům i senátorům. Kontaktoval jsem každého, o kom jsem si myslel, že by ten nenormální stav mohl alespoň trochu změnit.

Vysvětloval jsem jim, že já skutečně nemám jinou možnost, protože proti ukrutným křečím, bolestem a dalším průvodním jevům její nemoci jí nic než konopí nepomáhá.

Vysvětloval jsem jim, že vše toto dcera konzultovala i se svou odbornou lékařkou z 1.FN UK v Praze a že i ta jí to schválila.

Po třech letech nejen mojí snahy Parlament ČR skutečně přijal zákon č. 50/2013 Sb., kterým bylo léčebné konopí zařazeno mezi léčivé látky.

Ten zákon není dokonalý, ale byl to pokrok. A byla zde naděje. Naděje, že i když já zemřu a již nebude nikdo, kdo by pro mou dceru konopí pěstoval, tak ho prostě dostane na předpis v lékárně.

Kde by mne mohlo napadnout, že jiná státní organizace, vydá nějaké stupidní Opatření obecné povahy 04 – 13, kde bude zcela protismyslně tvrdit, že konopí se sice zařazuje mezi léčiva, ale protože nic neléčí, tak na ně zdravotní pojišťovny nesmějí svým klientům přispět ani korunou.

A nejen to. Zároveň že se tato organizace dikonce postará i o to, aby se žádné konopí do lékáren nedostalo.

Tou organizací je Státní úřad pro kontrolu léčiv. A pár darebáků z tohoto ústavu prostě jedním přihlouplým prohlášením udělalo ze zákona cár nepotřebného papíru a ze zákonodárců pak skupinu dementních idiotů.

Bylo jasné, že ten boj za skutečnou legalizaci léčebného konopí nekončí.

Jenže na koho se obrátit?

Znovu jsem napsal některým politikům. Bylo mi řečeno, že je přijat zákon a nyní se musí počkat.

To je sice hezké, ale mně je 68 let. Já toho času zas tak mnoho nemám.

Tak jsem napsal ombudsmanovi. Dostalo se mi odpovědi, že v tomto se musím obrátit na politiky.

Tak jsem napsal na Ústavní soud. Soudce ústavního soudu mi odepsal velmi zajímavý dopis. Sdělil mi, že Ústavní soud se nemůže mým problémem zabývat, protože k tomu nemá pravomoc. Zároveň mi tento soudce, kterého já si nesmírně vážím a který byl a stále je pro mne ztělesněním práva v této zemi odpověděl, že mé zkušenosti sdílí, neboť i jeho syn trpí roztroušenou sklerózou. Dlouho jsem nad tímto dopisem seděl a přemýšlel jsem, co vše se za těmi slovy skrývá.

Pak jsem napsal na Ligu lidských práv. Po několikeré výměně informací jsem dostal odpověď, že oni mi sice pomoci nemohou, ale že se pokusí náš případ nabídnout advokátní organizaci Pro Bono, která by mi mohla poskytnout bezplatně advokáta, pokud budu chtít podat na stát žalobu. Pokud si nás ale nějaký advokát k takovému činu vybere, budeme mu muset platit vedlejší výdaje, které mohou dosáhnout až několika desítek tisíc korun. Na to bychom neměli. Já i moje žena jsme důchodci, a naše dcera je invalidní důchodce. Doba, kdy se na soud mohl obrátit i nemajetný, je již dávno pryč.

Tak jsem napsal na Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN a na Komisaře pro lidská práva při EU. Od obou jsem dostal odpověď, že toto oni neřeší.

Z kanceláře komisaře pro lidská práva EU mi ale poradili, že se mohu obrátit na ombudsmana EU. Tak jsem to udělal. A ve svém dopise jsem mu vypsal všechny organizace, na které jsem se již obrátil. Dostal jsem odpověď, že tím se oni nezabývají a že se mám obrátit na ombudsmana ČR.

Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo jestli mám začít brečet.

Pak jsem se ale uklidnil a znovu jsem napsal ombudsmanovi ČR. Odpověď mi nepřišla žádná a tak jsem tam po několika týdnech zavolal. Od paní, se kterou jsem hovořil, jsem se dověděl, že oni mi již přece odpověděli a že tím to pro ně skončilo.

Kruh se uzavřel.

Kontaktoval jsem všechny politické orgány této země, nejvyšší orgány EU a nejvyšší orgány této planety – OSN. A po všech jsem chtěl jen jedno jediné – aby se moje dcera mohla legálně léčit tím, co jí od průvodních znaků její nemoci pomáhá, protože žádné jiné a  legální léky jí nejen nepomáhají, ale ještě její stav zhoršují.

Představitelé všech těchto organizací mají neustále plná ústa demokracie a lidských práv.

Já, moje manželka a také naše dcera jsme se domnívali, že mezi lidská práva patří také mít možnost žít a dožít jako člověk. Není tomu tak.

Když se v TV objeví záběry hladových, žíznivých a zbídačelých zvířat, která jejich majitel někde uvázal na řetěz a o která se nestará a nechává je prostě hlady a žízní zdechnout, zvedne se v národě vlna odporu, začnou jednat kde jaké státní orgány, tato zvířata jsou majiteli odebrána, je o ně postaráno a majiteli hrozí i vězení.

Když ale ve stejně hrozných podmínkách umírá moje dcera, protože stát postavil mimo zákon jedinou léčivku, která jí pomáhá, tak je to dle orgánů tohoto státu, Evropské Unie i OSN v pořádku.

Jsme pro ně méně, než ti zbídačelí psi, tam někde na řetězu.