Konopí, nová „demokracie“ a její pojetí lidskosti.

Střední Evropa. Česko, Polsko, Slovensko, Maďarsko atd. Všechno země, jejichž obyvatelé jsou dnes a denně přesvědčováni svou politickou reprezentací o tom, že právě oni jsou tou pravou výspou demokracie, lidství, empatie, práva a

 spravedlnosti. A naopak toutéž politickou reprezentací jsou jim představovány jiné země, jako ta největší semeniště netolerance, útlaku, diktátu a naprostého bezpráví.

Jsou nám připomínány časy nesvobody pod hákovým křížem a rudou hvězdou, kdy člověk, který měl jiný názor, než byl ten oficiální, končil ve věznicích, koncentračních táborech, v plynových komorách nebo u popravčí zdi. A hned vzápětí je k tomu dodáváno, že nic takového se již nikdy nesmí a nebude v té výspě lásky, porozumění a tolerance, jakými naše státy prý jsou, opakovat. Je nám tvrzeno, že jsme oblastmi práva a spravedlnosti, a že i zákony, které nám naše práva omezují, jsou koncipovány tak, aby nemohlo docházet k bezdůvodné netoleranci, násilí a nespravedlnosti vůči etnickým a náboženským menšinám, či vůči skupinám lidí, kteří sice vyznávají jiné názory, než jsou právě ty oficiální, ale kteří nijak neubližují jiným, a tak nikdo nemá právo je násilím od jejich názorů a konání odvracet, či je jinak perzekuovat.

Jak je to ale ve skutečnosti?

Nedávno se mi dostalo do rukou únorové číslo slovenského časopisu „Zem a vek“. Je to geopolitický a kulturní měsíčník, který předkládá svým čtenářům k zamyšlení široké spektrum příběhů, myšlenek a názorů.  A tam jsem si, na straně 62, mohl přečíst článek pana Jána Urbana „Spoveď odsúdeného“. Příběh mladého kluka. Jeho jméno z pochopitelných důvodů v tom článku uvedeno není, a tak já mu budu říkat třeba Martin.

Martinovi tehdy bylo patnáct. Velký fanda do hokeje a také aktivní hokejista, student sportovního gymnázia. Kluk, který měl celý život před sebou, a mohl to být pěkný život. Učil se rád a dobře. A těšil se, že po vystudování gymnázia půjde na vysokou školu. Pak ho buď někdo práskl, nebo měl jinou smůlu. Prostě na nějaký podnět u něj našli trochu konopí. On sám se nikdy po třídách či chodbách školy v žádném rauši nemotal. A nemotal se ani nikde po ulicích. Taky to nebyl žádný dealer, který by postával někde u základní školy a zval malá děcka na „jednoho práska“. Přesto byl okamžitě ze školy vyloučen, skončil u soudu a dostal podmínečný trest. Nu a propagandou zblbnutí rodiče se za pomocí psychiatra, který o konopí patrně nevěděl ani to, že je to zelená rostlina, postarali o to, aby nastoupil léčení závislosti na tzv. marihuaně.

Martin naprosto nechápal, co se vlastně děje. Je pravda, že si občas s kamarády dal pár „prásků“ z jointa, ale to bylo vše. Přesto se lékařská obec ústavu rozhodla, že z něj tu předpokládanou závislost dostane, i kdyby jej měla zabít. Nasadili mu silné léky na potlačení abstinenčních příznaků, které ale on neměl. Po pár dnech jejich užívání byl totálně vyřízený. A došlo to tak daleko, že nebyl schopen polknout ani vlastní sliny.

Po skončení „léčby“ z něj byl vyřízený člověk. Na radu rodičů a přátel sice nastoupil na jinou střední školu, ale jeho vůle a motivace byly ty tam. Jeho hlava byla zaplavena jenom myšlenkami na to, jaký horor si díky svým rodičům, přiblblému psychiatrovi a profesorům s myšlením středověkých kněží, musel prožít. Z vlastní zkušenosti ale věděl, že konopí dokáže zmatené myšlenky srovnávat. Že dokáže potlačit vztek, sebelítost a agresivitu, a že díky němu se dokáže na vše podívat z jiné strany. Jakoby zvenčí.

Bylo mu šestnáct, když se vše opět zvrtlo. Tentokrát nebyl „odhalen“ svým učitelem, ale někde venku policistou. Možná to byla náhoda, možná opět zapracoval nějaký „přítel“, a možná byl prostě jen výborným a snadným cílem pro zamindrákovaného „hrdinu“ v policajtské uniformě, který si tak přidal pár kladných bodů ke svému hodnocení. A mašinerie středověku se tentokrát rozběhla na plné obrátky.

Martin byl okamžitě v poutech odvlečen do vyšetřovací vazby. Z cely směl být vyveden pod velmi přísným dozorem jen jednou za dvacet čtyři hodin a to na jednu hodinu. V cele byly vždy dva. Střídali se tam zloději a násilníci přepadávající a okrádající bezbranné lidi. Mnozí z nich neuměli ani číst, ani psát, a tak jim Martin četl jejich dopisy od rodiny, nebo jim naopak dopisy psal. V té cele byl půl roku. Pak dostal na vybranou. Buď podepíše dohodu o vině a trestu, a bude souhlasit s dalším užíváním léků, a dostane „jen“ tři roky vězení. Nebo to nepodepíše a bude v base sedm let.

Znovu připomínám, že tady stále píši o šestnáctiletém klukovi. O klukovi, který nikomu nic neudělal. On nikoho nepřepadával. Nikoho nemlátil a nikoho nezavraždil. On nejdříve chtěl jen vědět, proč mu ti, kteří se denně napájejí alkoholem a denně si vypalují své zobáky cigaretovým kouřem, zakazují vyzkoušet něco jiného. Vyzkoušet rostlinu, kterou lidé pro své zdraví užívali prakticky celou dobu, co na této planetě existují, a pod jejímž vlivem ještě nikdy nikdo nikoho nenapadl, nikomu neublížil a nikoho nezabil. Na rozdíl právě od toho alkoholu, který do sebe nalívali prakticky všichni, které znal. A to včetně mnohých zákonodárců, kteří, patrně proto, aby mohli přijímat ještě lepší zákony, než jaké se jim podařilo vyprodukovat doposud, se i po Poslanecké sněmovně potácejí na nejistých nohách a se skelným pohledem ve své tváři.

Představa sedmi let vězení byla hrůzná. A tak dohodu o vině a trestu, a o dalším užívání léků, podepsal.

Byl umístěn na oddělení pro mladistvé a v cele s ním byli dva vrazi. Ve vězení se choval vzorně. Hlásil se na kde jaké dobrovolné akce, četl a cvičil. Pak dostal nabídku, aby si udělal učňovskou školu. Vysněné sportovní gymnázium a sportovně zaměřená VŠ to nebyla. Ale Martin si dobře uvědomoval, že bez vzdělání nebude nikdy nic, a tak přijal.

Po odpykání tří čtvrtin trestu byl na podmínku propuštěn. To mu bylo devatenáct let. Nečekal na nic a okamžitě odešel do zahraničí. A jak sám píše „Na svoju rodnú krajinu som zanevrel a nikdy sa neplánujem vrátit“.

Taky píše, že dnes žije v zemi, kde je konopí dekriminalizované, a kde postoj lidí ke konopí je diametrálně odlišný od toho na Slovensku. Takže v Česku zcela určitě není.

Patnáct let. Věk hledání vlastního „já“. Věk pokusů a omylů. Věk vzdoru, prvních velkých lásek a zoufalého hledání pravdy. Věk postupného přerodu dítěte v dospělého člověka.

Všichni jsme si jím prošli. Na mnohé z té doby vzpomínáme rádi, a jsou i věci, na které bychom rádi zapomněli. Je to věk velké potřeby lásky, tolerance a porozumění, i když si to tehdy nikdo z nás takto neuvědomoval.  

Tak, jako všichni mladí lidé jeho věku, i Martin hledal odpovědi na věci, kterým nerozuměl. Na které dostával protichůdné odpovědi. A na které mu nikdo z jeho okolí, tím myslím rodiče, přátele a profesory jeho školy, rozumně odpovědět nedokázal.

Fyzicky a mentálně zdravý patnáctiletý kluk nepotřebuje ke svému životu přihlouplá hesla vzývající zářné zítřky, a pro své myšlení nějaké hloupé šablony bez rozumného základu. Příčí se mu, aby jednal podle příkazů dospělých, u kterých dennodenně vidí, že oni sami kde jaké jiné příkazy, zákazy a zákony porušují. Ano, i mladí lidé jeho věku potřebují svůj vzor. A i když se to mnohým nezdá, v naprosté většině případů hledají vzory kladné. Jenže tam, okolo něj, asi nikdo takový nebyl.

Já nevím, kdo byl ten první, kdo Martinovi nabídl, aby vyzkoušel konopí. Ale ono na tom až tak moc nezáleží. Prostě tak, jak jsme kdysi my všichni vyzkoušeli svou první cigaretu, první pivo či skleničku tvrdšího alkoholu, tak dnes spousta mladých lidí chce odzkoušet i konopí. Proč? Nu, proč jsme my zkusili tu svou první cigaretu? Nebo tu první skleničku alkoholu? Přece proto, že to bylo zakázané. A nebylo to jen proto, že jsme před holkama chtěli vypadat dospěleji a mužněji. Chtěli jsme také vědět, proč se nám to zakazuje. A tak jsme to zkusili. Stali se snad z nás všech kvůli tomu notoričtí alkoholici? Nebo snad všichni musíme denně vykouřit několik krabiček cigaret?

Kdyby tehdy, když Martina poprvé chytili, se nejednalo o konopí, ale o cigaretu, tak by se patrně nestalo naprosto nic. A kdyby jednou došel do školy pod vlivem alkoholu, tak by se to patrně vyřešilo poznámkou, pohovorem s rodiči a možná, v tom nejhorším případě, ředitelskou důtkou. Protože se ale jednalo o konopí, o kterém ani profesoři, ani rodiče, ani policajti a ani soudci nevědí naprosto nic, tak se prostě rozhodli kluka zničit. Přiznám se, že když jsem si Martinův příběh přečetl poprvé, tak mi v jeho závěru již jen chybělo řádění bandy církví vyškolených exorcistů, kteří by u něj zahájili proces vymýtání ďábla. Prostě středověk jako vyšitý.

Martin v závěru svého povídání říká: „Stále nerozumím tomu, čím jsem se vlastně provinil. Nikdy jsem nic neukradl, nebyl jsem agresivní, nikomu jsem neublížil. Jen jsem si večer zapálil jednu cigaretu. Buď sám, nebo s přáteli. …. Proč to někomu natolik vadí, že dokáže zavřít dítě do vězení k zlodějům a vrahům, to nechápu.“ A asi není sám. Protože pochopit něco takového může zase jenom ubožák, který to svinstvo vymyslel.

Dnes je Martin někde ve světě. Zatím asi moc dobrou práci nemá, protože mu chybí vzdělání. Proto se hlásí do různých kurzů, aby to alespoň nějak dohnal. Snad se mu to podaří.

Možná teď někteří prohlásí, že něco takového se může stát jen na Slovensku. Rád bych těmto posměváčkům připomněl případ paní Márie Brodské z Rožďalovic. Případ staré paní, které žádné syntetické léky a masti z lékáren na její velmi bolavé nohy nepomáhaly. A tak si každý rok vypěstovala kytku konopí a udělala si z ní mast, která pak pomáhala bezezbytku. Přestože soudce opakovaně tuto paní obvinění zbavil, prokurátor se rozhodl, že to tak nenechá. Podával další a další žaloby, až ji těmito svými neustále se opakujícími útoky dohnal začátkem května 2012 k sebevraždě.

Rožďálovice nejsou nikde na Slovensku. Ty leží jen malý kousek od Prahy. V zemi, o které tak rádi a tak hrdě prohlašujeme, že je srdcem Evropy. Skutečně můžeme být hrdí na vše, co se tady děje?