Konopí, inventura po pěti letech a strach.

Zamyšlení nad minulými pěti lety člověka, kterého jeho vlastní stát nutí pěstovat bylinu, jejíž pěstování zakázal zákonem.

Před více jak pěti lety jsme přivezli k nám domů naši nemocnou dceru, které se rozpadlo její manželství. Od té doby se o ni staráme. Bohužel dcera trpí progresivní formou roztroušené sklerózy a léky na tuto chorobu neexistují. A tak jediné, co může takto postižený člověk od lékaře dostat jsou léky na potlačení průvodních znaků této choroby. Jsou to léky na potlačení bolesti, mírnění drakonických křečí, projímadla a prášky na potlačování stále se zvětšujícího strachu, úzkostí a panických hrůz.

Všechny tyto léky jsou návykové a po čase přestanou fungovat. Řeší se to zvyšováním jejich dávek. Ale i na to si tělo zvykne a pak již nepomůže nic. Nic, čím disponuje to naše na chemii zaměřené zdravotnictví.

Existuje sice bylina, která i v této situaci dokáže velmi výrazně potlačit všechny tyto problémy, není návyková a pacientovi v žádném případě neublíží. Jenže ta je zakázaná. Proč? No právě pro tyto své vlastnosti.

Majitelé farmaceutických koncernů si velmi dobře spočítali, že pokud by skutečně došlo až k tomu, že by si lidé mohli pro svou potřebu pěstovat a užívat rostlinu s takovými vlastnostmi, tak se jejich tržby nepředstavitelným způsobem sníží. A to oni nemohli a nemohou dopustit. Oni přece tady nejsou proto, aby se někdo skutečně léčil a dokonce snad i vyléčil. Oni jsou tu proto, aby na nemoci těch lidí vydělali.

Také mojí dceři již pomáhá právě jen ta zmíněná a zakázaná rostlina. Jmenuje se Cannabis. Česky konopí. Pět let tuto rostlinu navzdory stupiditě našich zákonů a bezohlednosti a naprosté bezcitnosti našich politiků, pro svou dceru pěstuji a zpracovávám. A celou tu dobu se snažím kde koho mocného na této planetě přesvědčit o tom, že zákony, které dávají přednost postupnému mučení a umučení nemocných tím, že se jim zabrání v přístupu k té jediné léčivé bylině, která by jim mohla pomoci alespoň dožít jako lidem, jsou špatné. Zatím ale marně. Toto oni slyšet nechtějí.

Před pár dny jsem si sedl ke stolu, vzal jsem si tužku a papír, a pokusil jsem se udělat takovou malou inventuru té své snahy. Takže koho všeho jsem vlastně již oslovil:

Začal jsem naším starostou. Pak to byl Živnostenský úřad, Policie ČR, opakovaně všichni poslanci a senátoři, všichni ministři zdravotnictví, práce a sociálních věcí, také ministři vnitra a ministr pro lidská práva a rovné příležitosti. Oslovil jsem také naše dva poslední presidenty. U obou se stejným výsledkem. Neodpověděli. Pak to byla organizace Liga lidských práv a jejím prostřednictvím sdružení advokátů ProBono. Následoval Komisař pro lidská práva EU a Vysoký komisař pro lidská práva při OSN. Pak jsem napsal českému členu soudního dvora ve Štrasburku, a v Česku jsem se zároveň spojil s Helsinským výborem. Následovalo opětovné napsání všem poslancům a senátorům. Také několikrát ombudsmanu. Pak jsem oslovil soudkyni Krajského soudu, soudce Nejvyššího správního soudu a soudce Nejvyššího soudu. Několikrát jsem to zkusil i u soudců Ústavního soudu. Prostřednictvím senátora Jirsy jsem se také dostal přímo do Senátu ČR a tam jsem jednal s pěti členy Výboru pro zdraví a sociální politiku. Zde musím poznamenat, že kromě pana senátora Jirsy mi hodně pomáhala, a snad i do budoucna pomáhat bude, paní senátorka MUDr. Emmerová. Ta mi také hned při našem prvním setkání řekla, že současný stav je podle ní nesmyslný a že léčebné konopí by mělo být zcela legalizováno a mělo by být zcela povoleno jeho pěstování pro vlastní potřebu. Také jsemkorespondoval s ředitelem SUKLu.              Napsal jsem spoustu článků do novin a časopisů. Několikrát jsem hovořil o léčebného konopí v rozhlase a v televizi. Dvakrát jsem byl pozván do vždy dvouhodinového pořadu ve Slobodném vysielači Banská Bystrica. Několikrát jsem vystoupil na Cannafestu a na Milion Marihuana March. A zřídil jsem si svůj Blog. I tam píši hlavně o problematice konopí a lidí, kteří ho potřebují pro své léčení.                        Letos jsem také oslovil Nejvyšší správní soud v Kolíně nad Rýnem, který nedávno vynesl rozsudek, dle kterého občané Německa, kteří nemají dost prostředků na to, aby si léčebné konopí mohli kupovat v lékárně, tak si je smějí pro svou potřebu pěstovat sami.                                                           Naposledy jsem se obrátil na právní fakultu University Karlovi v Praze. Nežádal jsem je o právní radu. Jen se snažím pochopit, proč na mou dceru, na mne a na ty další desetitisíce nemocných a jejich opatrovníků v našem státě se žádná lidská práva nevztahují. Bohužel jsem zatím žádnou odpověď nedostal.

Mnozí mi mohou říci, že toto vše píši zbytečně, protože léčebné konopí je již možné získat v lékárnách.

Není to pravda. Pokud kdokoliv musí vydat veškerý svůj příjem na to, aby mohl dostat necelou třetinu potřebného množství této byliny, pak je de facto tato bylina pro něj stále ještě nedosažitelná. Dcera potřebuje minimálně 100g sušených konopných květů měsíčně. V lékárně může dostat pouze 30g a musela by za to dát celý svůj invalidní důchod. A to do poslední koruny.

Zrůdnost tohoto systému je hlavně v tom, že na to, aby se nemocný člověk mohl léčit, tak musí platit i tam, kde si potřebnou léčebnou látku dokáže vypěstovat sám, zadarmo a bez nebezpečí, že by mu něco z toho, co si vypěstuje, mohlo nějak ublížit.

Těch minulých pět let ale přineslo ještě i něco jiného.

V době, kdy nám bylo skutečně nejhůř, tak jsme poznali spoustu lidí, kteří byli ochotni riskovat vysoké pokuty a dokonce vězení, jen aby nám pomohli. Pro mnohé z nich jsme zcela neznámí lidé. Přesto vzali část své úrody a přivezli nám ji. A já se před nimi za to hluboce skláním.

Nu a teď ten poslední soupis, aby inventura byla úplná:

V těch minulých pěti letech jsem nasadil asi 130 rostlin konopí. Z nich jsem vytřídil a zlikvidoval asi 75 samčích rostlin. Také jsem musel zlikvidovat sedm rostlin nemocných nebo příliš blízko sebe rostoucích. Pět rostlin mi bylo ukradeno a zničeno zloději.  A to přesto, že jsem k nim vyvěsil tabulky s prosbou, aby nám je nebrali, protože je pěstuji pro nemocnou dceru. Zůstalo nám tedy asi 50 rostlin.

Z těchto padesáti rostlin jsem dceři udělal 1,5 kg masti, 3 litry tinktury, 30ml extraktu ( tzv.  Fénixových slz), 950g drceného konopí do jídla a ubalil jsem jí 9150 jointů.

Tím jsem dosáhl toho, že moje dcera stále ještě žije. A nejen to. Ona se stále ještě dokáže bavit se svými přáteli prostřednictvím internetu a já ji mohu poslouchat ne jak pláče, ale jak si zpívá.

Chtěl jsem sem, do tohoto mého inventurního soupisu, také nějak zahrnout i strach. Strach, který mám každý den a každou hodinu každého toho dne.

Strach z toho, že nám opět nějaká tlupa postpubertálních idiotů to námi pěstované konopí ukradne a zničí.

Strach z toho, že k nám vlítne banda bezohledných a nemyslících ozbrojenců označených nápisem „POMÁHAT A CHRÁNIT“ a všechnu tu úrodu nám ukradnou oni.

Strach z toho, že se nám té byliny z nějakých důvodů neurodí dostatek.

Strach z toho, že opět uslyším svou naříkající dceru, jak mne prosí, abych jí nějak pomohl zemřít, protože již ty křeče a bolesti snášet nedokáže.

A to všechno jen a jen proto, že pro naše zákonodárce nejsme dost lidmi. Nejsme podle nich ti, na které by se také měla vztahovat lidská práva. A tak zůstává jen ten strach. Jenže ten se nedá měřit. Nedokážu napsat, jestli ho zatím bylo tisíc litrů, či sto tun. Strach nemá měřítko. A tak jen vím, že dokud i staří a nemocní obyvatelé tohoto státu nabudou zařazeni mezi lidské bytosti s hájitelnými lidskými právy, tak jim zůstává jen ten neměřitelný strach.