Někdy nás život dostává do situace, kdy se nám nedaří najít tak zvaně normální řešení daného problému. Já jsem již několikrát psal o naší situaci, kdy jsme nuceni pro naši těžce nemocnou dceru pěstovat a zpracovávat konopí, protože žádné jiné, legálně dostupné léky našeho zdravotnictví, jí již proti průvodním znakům její choroby - progresivní formě roztroušené sklerözy - nepomáhají. Dcera se postupně dostala do stavu, kdy neustále trpěla obrovskými křečemi a velkými bolestmi a v době, kdy se již rozhodovala, že raději svůj život ukončí, poradil jí kamarád, aby vyzkoušela konopí. Díky této bylině se její stav rapidně zlepšil a dcera od té doby konopí pravidelně užívá.
TabulkaZdeněk Majzlík
Samozřejmě, že tím porušujeme zákony naší země. Jenže když se máte rozhodnout, jestli budete dodržovat zákony a nebo ochráníte život svého blízkého, tak vlastně není o čem se rozhodovat.
A tak každým rokem zasadím asi dvacet až dvacetpět rostlin a když se projeví jejich pohlavní znaky, tak zlikviduji ty samčí. Obyčejně nám jich zůstane osm až dvanáct. Z těchto rostlin pak dostaneme dostatek konečného produktu, který dceři vydrží až do další sklizně.
Bohužel před dvěma roky nás poprvé navštívili nezvaní hosté a nějaké rostliny nám ukradli. Do další sklizně jsme tak vydrželi jenom díky neznámým přátelům, kteří nám zdarma pomohli ze svých zásob.
V letošním roce jsem měl zasazeno dvacet rostlin a z toho jsem postupně musel zlikvidovat jedenáct samců. Zůstalo nám jich devět. To je tak akorát. Jenže se opět objevili nezvaní hosté. A v době, kdy se na našich rostlinách květy teprve začaly objevovat, nám jednu kytku polámali a otrhali. Nebylo jim to k ničemu, protože tak mladá rostlina v sobě ještě žádné potřebné látky nemá. A nebo, lépe řečeno, má jich velmi málo. Všichni teď žijeme v obavách, co bude následovat.
Já bych se samozřejmě mohl na tu naši zahradu přestěhovat a pod těma kytkami bivakovat ve spacáku. Jenže je mi 69 let a to moje tělo již tak moc dobře nefunguje. A tak jsem se rozhodl k něčemu, co asi všem bude připadat jako čin nesvéprávného člověka.
Až do dnešních dnů jsem velmi úzkostlivě dbal na to, aby se nikdo "nepovolaný" o místě našeho pěstování nedověděl. Bylo to tak nejen kvůli zlodějům, ale také kvůli útvaru protidrogové policie, která se v našem státě k nemocným nechová jako k nemocným, ale spíše jako k obtížnému hmyzu, který je potřeba zadupat do země.
JSamozřekmě mám i nadále strach, že nám to konopí ukradnou zloději nebo že na nás někdo tu policii poštve. Jenže za současného stavu věci mi nezbylo nic jiného než doufat, že se mi někak povede, jak v těch nezvaných hostech, tak i v případných udavačích, probudit jejich lidství. A tak jsem na plot, za kterým ty naše kytky vykukují, pověsil tabulky, na kterých se snažím toto naše konání vysvětlit.
Já nevím, jestli se mi to povede a tímto ten zbytek naší úrody zachráníme. Jenže dostali jsme se do situace, kdy nám nezbývá nic jiného, než se na lidství ostatních lidí spolehnout. Snad to vyjde.
A ještě bych chtěl dodat toto. Ve stejné situaci, jako jsme my s naší dcerou, jsou v tomto státě desetitisíce dalších rodin. Proto prosím všechny případné čtenáře tohoto mého článku aby o něm řekli i svým známým a oni zase těm svým. A sdělte jim prosím, že když někdo sebere nebo zničí někomu jinému třeba jen jednu tuto rostlinu, může tím také zničit i jeho život. A věřte mi, prosím, že vím, o čem mluvím.
Prosím, nechovejme se ke svým spoluobyvatelům tak, jak se ke svým obyvatelům chová politická reprezentace našeho státu. Zůstaňme, prosím, lidmi.
Děkuji.
Zdeněk Majzlík, Týn nad Vltavou
