Konopí, a přestaňme lhát svým dětem.

Nepatřím k lidem, kteří si libují ve šmírování druhých. Přesto, když se něco děje přímo pod mými okny, tak prostě nemám jinou šanci, než že to dění zaregistruji.

A tak jsem také na začátku léta viděl, jak si parta mladých, ještě základní školou povinných lidí, upravuje prostor pod jedinými dvěma vzrostlými stromy na náměstí Mládeže tady u nás, v Týně nad Vltavou, aby v tomto prostoru získali alespoň určitý nádech intimity. Přetáhli tam dvě těžké, betonové lavičky, postavili je proti sobě, a tak vznikl malý, pro tu chvíli jen a jen jejich, „uzavřený“ prostor, kde by pak spolu mohli řešit všechny ty obrovské problémy, které mladí lidé toho jejich nádherného věku patnácti, šestnácti či sedmnácti let musí řešit. Nezabíhejme ale do detailů. Vždyť všichni my, až příliš dospělí lidé, si na tu dobu velmi dobře pamatujeme, a tak rádi si na ni občas, někteří i s nenápadnou slzou v oku, zavzpomínáme.

Nejsem uslintaný dědek, a tak jsem neměl v úmyslu veškeré to dění sledovat, jen abych pak mohl někde vykřikovat, jaké „nepřístojnosti“ se tam dějí. Žádné nepřístojnosti se tam také neděly. Jen tam probíhal ten nádherný život, který my, dospěláci, máme bohužel již dávno za sebou.

Ty lavičky ale nejsou až tak moc daleko od našich oken a našeho balkónu. A tak jsem prostě nemohl nezaznamenat závan známé vůně v jointu páleného konopí. Seděli tam tři chlapci a joint postupně putoval od jednoho k druhému. Jejich věk jsem odhadoval tak na 14 až 15 let. Napadlo mne, že to začínají dost brzy. Jenže vzápětí na to jsem si uvědomil, že já jsem s cigaretami začínal mnohem dřív, takže nemám co moralizovat.

Tato situace se pak opakovala každý den. A byli dokonce i takoví, kteří si jednoho jointa dali cestou do školy, a po škole to pak zopakovali znovu.

O konopí něco vím. Pěstuji ho pro svou nemocnou dceru již pěkných pár let a každý rok jí pak z něj musím ubalit víc jak dva tisíce jointů. Musím. Nic jiného mi nezbývá. Dcera je nemocná a klasické (chemické) léky jí již víc jak deset let nepomáhají. A tam, kde všechny ty speciální a drahé léky zklamaly, tam konopí účinkuje s nezměněnou silou stále dál.

A protože to konopí jen nepěstuji, ale hledám všechny možné dostupné informace o této bylině a jejích účincích, a taky se zúčastňuji přednášek skutečně renomovaných vědců v tomto oboru, jako jsou na příklad Dr. Lumír Ondřej Hanuš nebo Dr. Yehuda Baruch z Hebrejské University v Jeruzalémě, Dr. Cristina Sanchez z University v Madridu a dalších, tak snad mohu říci, že něco málo o konopí již vím. Tak jsem si řekl, že možná některé ty informace, které o účincích této léčivé byliny vím já, by měli vědět i ti chlapci tam na těch lavičkách. Člověk by vždy měl vědět, jestli to, co dělá, je jen prospěšné či dobré, nebo jestli v tom jeho konání není skrytá nějaká hrozba. Protože teprve tehdy, když VÍME, tak se můžeme správně rozhodnout. A tak jsem se přezul a šel jsem za nimi. Samozřejmě jsem riskoval, že mi řeknou, že mi po tom nic není a pošlou mne někam. Ale nějak jsem cítil, že to za to riziko stojí, a že to zkusit musím.

Sotva jsem se přiblížil natolik, že bylo zřejmé, že mířím k nim, tak joint velmi zkušeně zmizel v dlani jeho majitele, a doposud uvolněné rysy jejich tváří se staly velmi napjatými.

Vše se ale brzy srovnalo. Řekl jsem jim, kdo jsem, že konopí pěstuji pro svou dceru a že bych jim rád o něm něco řekl, pokud s tím budou souhlasit. Souhlasili a joint se znovu objevil.

Řekl jsem jim, že jim v žádném případě nechci vykládat nesmysly o tom, jak strašně je konopí nebezpečné, že po jeho kouření u člověka vyvolávají halucinace, že člověk neví, co pak dělá, že je vysoce návykové a že je to vstupní droga k takovému svinstvu, jako je heroin.

Nic takového jsem jim říkat nechtěl, protože to bych jim lhal. Nic z toho totiž není pravda. Konopí nevyvolává halucinace, ale velmi výrazně uklidňuje organismus. Také není fyzicky návykové, jako je na příklad alkohol, kokain, heroin či nikotin, ale je návykové psychicky, jako je na příklad kakao, čokoláda, káva či čaj. Není také vstupní branou k tzv. tvrdým drogám. Na tomto trůnu již dávno a zcela prokazatelně kraluje alkohol. Konopí spíše patří k tak zvaným meditačním drogám. Člověk se dostává do velmi uvolněného stavu. Dokáže se na své problémy podívat z naprosto jiného úhlu, kdy i to, co se mu do té doby zdálo být naprosto deprimující a neřešitelné, či řešitelné jen s pomocí velké dávky agresivity, se náhle jeví jako něco, co již není tak neřešitelné, a agresivita se odsouvá zpět pod zámek logického myšlení a empatie.

Vysvětlil jsem jim, že konopí je velmi úžasná léčivá rostlina, o které i velmi významné vědecké osobnosti říkají, že má potenciál do dvaceti let nahradit naprostou většinu uměle vyráběných medikamentů na nejrůznější choroby, jejichž velikou nevýhodou je jejich návykovost a vyvolávání až velmi nebezpečných vedlejších účinků na lidský organismus. Nic takového se ale u konopí neprojevuje.

Taky jsem jim ale řekl o jiných vlastnostech této byliny, které právě pro mladé lidi, a studenty obzvláště, zrovna moc dobré nejsou.

Je to určité, poměrně výrazné, blokování krátkodobé paměti. A co je ještě zajímavější, tak tato jeho možná ne dobrá vlastnost se mnohem výrazněji projevuje u zdravého jedince v poměru k někomu, kdo se konopím léčí. Proč to tak je, nevím. Možná je to proto, že nemocný organismus si ty látky z konopí přesouvá tam, kde je potřebuje pro své léčení, a jen minimum těchto látek pak může neblaze ovlivňovat myšlenkové pochody v našem mozku. Nejsem ale vědec, který by se tímto zabýval exaktně, a toto je spíše jen můj, možná ne přesný, poznatek z každodenního života s konopím.

Pokusil jsem se jim toto osvětlit na vlastní zkušenosti. Moje dcera je velmi nemocná. Denně musí vykouřit šest jointů, aby ten svůj organismus alespoň trochu udržela ve stavu, kdy může pohybovat alespoň rukama, může používat svůj počítač, a nemusí jenom naříkat bolestí. A i přesto, že užívá tak velké množství konopí, tak není tzv. zhulená. Dokáže normálně myslet a jednat, dokáže normálně komunikovat a dokáže se denně učit angličtinu. Psychotický účinek THC (delta-9-tetrahydrocannabinol) se u ní prakticky neprojevuje.

Když jsem si ale já chtěl odzkoušet, jaký účinek bude mít tato látka na mě, když si budu chtít třeba něco vyhledat v odborné literatuře, tak jsem dopadl jako sedláci u Chlumce. Ani jednu jedinou stránku jsem nebyl schopen dočíst až do konce s tím, abych si zároveň zapamatoval, co bylo v textu, který jsem četl před dvěma třemi minutami.

„Víte“, řekl jsem jim „já si myslím, že to nejdůležitější, co student má a neustále potřebuje, je čistá a jasná hlava, která je schopna a ochotna neustále zpracovávat a zařazovat informace, které ten student získává ze svého okolí a hlavně od svých kantorů. A jestliže vy si před začátkem vyučování dáte jointa, tak jste udělali přibližně totéž, jako když fanoušek hodí sportovci, kterému fandí, a chce aby vyhrál, klacek pod nohy. Prostě velká část těch informací se ve vašem mozku vůbec neuloží.

Nehledě k tomu, že lidský mozek má svůj vývoj. Má dobu svého zrání, během které je velmi citlivý na nevhodné zásahy do toho procesu jeho zrání. U normálního člověka lidský mozek dozrává někdy v období dvaceti až jednadvaceti let. A opět se vrátím k tomu příměru s tím sportovcem. Proč tomu mozku v té jeho obrovské práci, kdy se snaží dozrát, abyste jej i nadále mohli perfektně používat pro svou budoucí práci a pro svůj celý další život, tak proč mu zase házet klacky pod nohy tím, že tam k němu posíláme nějaké chemické látky, které on ale zrovna nepotřebuje?

A ještě jednu zvláštní vlastnost má konopí. Funguje jako universální klíč, který dokáže otevřít i ty „skříně“ v našem JÁ, o kterých ani nevíme, že je máme. A i kdybychom o nich věděli, tak bychom chtěli, aby zůstaly zavřené. Jedná se o to, že žádný člověk na tomto světě neví, s jakými dobrými, ale i špatnými, dispozicemi se narodil. A může být, že je v nás uložena dispozice k paranoie nebo ke schizofrenii. A ta dispozice se během celého našeho života nemusí naprosto nijak projevit. Někteří vědci ale tvrdí, že konopí má tu schopnost, že tu „skříň“ dokáže otevřít, a tu dispozici vypustit ven. Stane se to jen u velice malého procenta uživatelů konopí. Možná jsou to jen promile z toho celkového počtu. Ale proč to riskovat?“

Taky jsem jim řekl, že toto vše jim neříkám proto, abych je od něčeho odrazoval, či jim dokonce něco zakazoval. „Vy jste ve svých patnácti letech dostatečně inteligentní na to, abyste se sami rozhodli. Vy víte, čeho chcete dosáhnout. A jste to skutečně jen a jen vy, kdo se musí rozhodnout. Ale ke svému rozhodování potřebujete PRAVDIVÉ informace. Já se vám tady snažím říci to, co sám o konopí a jeho účincích vím. Nemám snahu vám lhát, protože se mi to příčí. A teď je již jen a jen na vás, jestli se nad tím, co jsem řekl, zamyslíte, nebo jestli to zahodíte jako nepotřebnou věc.“

Zajímavé je, že mne neposlali „někam“, ale poděkovali mi. A ještě zajímavější je to, že mne pak dva z těch chlapců navštívili a řekli mi, že je škoda, že s nimi takto nikdo nemluví ani u nich doma, ani ve škole.

Dost jsem pak o tom přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl, že to tedy těm školám tady u nás nabídnu. A také jsem to udělal.

V gymnasiu mi řekli, že o to nestojí a že na takové přednášky oni si zvou odborníky. Nevím sice, jaké odborníky měli na mysli, ale patrně mysleli ty oficiální, kteří tak odborně přednášejí naším státem zoficiálněné nesmysly takových odborníků v této oblasti, jako je bývalý ministr zdravotnictví Dr. Leoš Heger.

Na ZŠ ve čtvrti Malé Strana jsem měl jednu přednášku, a byl jsem po ní odměněn potleskem žáků. Bohužel tato moje přednáška měla velice nepříjemnou vsuvku. Čtvrt hodiny po jejím zahájení doslova vtrhnul do třídy pan ředitel a velmi tvrdě vyvolal jednoho z těch žáků. Drobný chlapec, který spíše vypadal, že nepatří do třídy deváté, ale spíše do šesté či sedmé. A na chodbě již na něj čekali policisté. Později jsem se dověděl, že ten klučina nosí a prodává drogy. Ne zcela jsem pochopil, proč to jeho vyvedení ze třídy a předání policii muselo proběhnout tak dramatickým způsobem. Jestli to měla být výhružka těm ostatním, tak to bylo ubohé.

Na ZŠ na sídlišti Hlinky jsem měl přednášku ve dvou osmých a v jedné deváté třídě. Také tam jsem byl odměněn potleskem žáků, a pak také poděkováním pana učitele a paní ředitelky.

Ten potlesk žáků mne samozřejmě potěšil, ale také mne velmi překvapil. Dnešní – náctiletí nemají potřebu se vlichocovat. A tak jsem si to vyložil spíš jako takové poděkování za to, že jsem s nimi nemluvil jako s nic nechápajícími dětmi, ale spíše jako s někým, kdo se má sám právo rozhodnout, co je pro něj dobré a co ne, a mne skutečně brali jen jako někoho, kdo jim k tomu dal nějaké informace, které oni dosud nevěděli.

Rodiče si často myslí, že jejich patnácti, šestnácti či sedmnáctileté dítě je ne příliš zkušeným a rozumným člověkem, a proto je potřeba jej neustále poučovat a usměrňovat. A dělají to v dobré víře. Protože každý rodič chce pro to své dítě jen to nejlepší. Jen bychom si všichni měli uvědomit také to, že když chceme někoho poučovat a nějak ho vést, tak bychom to neměli dělat za pomocí lží a hloupého vymýšlení. A to dokonce ani tehdy ne, když ty lži a hlouposti mají punc oficiality posvěcené samotným naším státem. Ty naše děti nejsou hloupé. Jejich znalosti v jejich patnácti letech jsou mnohem větší a širší, než byly ty naše v tom jejich věku. A když nám tento človíček přijde na to, že se jej snažíme usměrňovat lží, tak proč by nám pak měl věřit v jiných věcech? To se samozřejmě netýká jen rodičů, ale ještě víc se to dotýká jejich kantorů. Doba, kdy se žákům vtloukalo do hlavy, že Země je placatá a je středem vesmíru, je dávno pryč. Kdysi, když někdo nechtěl na tyto lži přistoupit, tak jej upálili a ještě se u toho oháněli Bohem. To už dnes neplatí. Tedy alespoň v těchto naších končinách. Naslouchejme svým dětem. Přemýšlejme o tom, co nám říkají. A sdělujme jim své názory na věci, o kterých oni přemýšlejí. Ale sdělujme jim je tak, aby i oni měli snahu a chuť nás poslouchat a o těch našich názorech přemýšlet. Pomáhejme jim. Ale nedělejme ze sebe všenejlépevědoucí Bohy. Nejsme jimi. A to, že jim je čtrnáct či patnáct, a nám je čtyřicet či padesát, na tom nic nemění.

A poslední věta – drží-li někdo v ruce zapálenou cigaretu nebo skleničku s alkoholem, neměl by si hrát na protidrogového odborníka či kazatele.