Konopí a politicko-úřednická „elita“ národa.

Prakticky denně se musím zamýšlet nad tím, v čem je chyba. Co se děje špatně, že ještě v dnešní době jsou v našem státě ponecháváni nemocní a trpící lidé svému osudu

bez toho, že by se státní instituce, které kvůli tomu máme zřízeny, o tyto lidi byť jen náznakem zajímaly. Jak je vůbec možné, že stát prostřednictvím svých institucí a orgánů na místo pomoci těmto lidem, jim zakáže jakýkoliv přístup k rostlině, která jim pomoci dokáže. Mnohým kurativně. Tedy léčením a vyléčením jejich zdravotního problému. Zde by bylo možno jako příklad vzpomenout případ ženy ze severního Izraele, které byl diagnostikován maligní tumor močového měchýře. Byla zařazena do léčebného procesu pomocí chemoterapie a radioterapie. Avšak obě tyto metody zklamaly a nádor se nebezpečně zvětšoval a hrozil prorůst do dalších tkání. Lékaři jí následně oznámili, že víc již udělat nemohou a vřadili ji z léčby. Protože to ale bylo v Izraeli, kde je možné se přihlásit do léčebného procesu pomocí konopí, tato žena to okamžitě udělala. Vyhledala specialistu, ten jí vybral vhodnou odrůdu, napsal jí recept a doporučil jí způsob užívání. Při následné kontrole po dvou měsících této léčby lékaři museli konstatovat, že zmíněný rakovinový nádor, se kterým si ani chemie ani radioaktivní záření neumělo poradit, je beze zbytku pryč.

U mnohých dalších pacientů by pak pomohlo paliativně. Tedy potlačením nepříjemných až zlých průvodních znaků, symptomů, jejich nemoci. Zde mohu uvést příklad naší dcery Martiny, o kterém jsem tady již mnohokrát psal. Ano, konopí její nemoc – progresivní formu roztroušené sklerózy – vyléčit nedokáže. Dokáže ale tak intenzivně potlačit ty nesmírné křeče, bolesti a další symptomy, které jí její nemoc přináší, že se opět dokáže smát, dokáže se bavit, dokáže pečovat o bezprizorní kočku, která si ji vybrala za svoji kočičí mámu, a nemusí již jen ležet v posteli, naříkat a přemýšlet o tom, jak ten svůj zničený život ukončit.

My všichni, kteří musíme podobné případy řešit a musíme tím pádem porušovat přihlouplé a nelidské zákony této země tím, že si buď pro sebe, nebo pro svého blízkého konopí musíme pěstovat sami, se nemůžeme vyhnout úvahám o tom, kdo vlastně za tento stav může. Kdo je to ten mocný se zvráceným způsobem myšlení, který v přístupu k této léčivce těm starým, nemocným a bezmocným lidem brání?

 Nadáváme na policisty, kteří se nerozpakují vykopnout dveře do bytu staré a nemocné ženy a sebrat jí kytku konopí, kterou si pro své léčení pěstuje na balkóně, nebo dokonce vniknout do nemocničního pokoje a tam pacientce, staré ženě, sebrat konopí z nočního stolku a ještě ji i obvinit. O tom jsem svou úvahu psal minule v článku pod názvem „Konopí a rozhovor s policistou.“

Dnes bych se chtěl zabývat jinou skupinou mocných, o kterých jsem přesvědčen, že by tuto záležitost mohli hravě vyřešit po vzoru jiných států, například sousedního Německa, ale kteří, jak se domnívám, nedělají nic, a spíše procesu skutečné legalizace a dostupnosti léčebného konopí brání. Jedná se o politiky a státní úředníky na těch nejvyšších místech. Myslím tím Parlament a vládu, ale také státní úředníky v úřadech, jako je Státní úřad pro kontrolu léčiv (SÚKL) či Všeobecná zdravotní pojišťovna.

Politiky si volíme proto, aby vše, co spadá do jejich kompetence, spravovali ku prospěchu našeho státu jako takového. To znamená i nás všech. Nevolíme je proto, abychom někomu víceméně sympatickému umožnili přístup k pěknému platu či k možnosti navazování těch správných známostí, které by pak jemu a jeho politické organizaci měla přinést nadstandartní zisky z pokoutných obchodů a nepoctivého přidělování státních zakázek. Ne. My chceme, aby náš stát prosperoval, aby ti, kteří chtějí pracovat, tu práci také měli, abychom se cítili bezpeční. A také samozřejmě chceme, abychom v případě, že se nám stane nějaký úraz či těžce onemocníme, tak aby nám ten náš stát, reprezentovaný námi zvolenými politiky, umožnil se léčit. Léčit se prostředky, které nám skutečně pomáhají, a ne jen podivnými chemickými preparáty s hrůznými vedlejšími účinky, které nejen že nás neléčí, ale které v nás vyvolávají další a další zdravotní problémy, které jsme před jejich užitím neměly. Prostředky, které ale přinášejí obrovské zisky farmaceutickým zločincům.

Tak jak to u nás v tomto ohledu funguje.

Když jsem se já před těmi více jak šesti lety poprvé obracel na naše politiky s případem naší dcery Martiny, žil jsem v domnění, že když jim vysvětlím, v jaké situaci se ona, a s ní další stovky ba tisíce stejně postižených lidí nacházejí, tak to bude otázka několika týdnů, maximálně několika málo měsíců, kdy přijmou taková opatření, aby tito lidé nemuseli trpět. Vysvětlil jsem jim, že Martina nepotřebuje konopí užívat kvůli tomu, aby se dostala do nějakého drogového opojení, ale prostě proto, že ty obrovské křeče a bolesti, které jí v každé chvíli její těžká forma roztroušené sklerózy ve formě svých symptomů přináší, se žádnými jinými léky řešit nedaří.

Ty reakce mnohých politiků byly až hororově úžasné. Mnohé z nich naprosto nezajímalo to, že tady nějaký člověk trpí a jde mu o život, ale zajímalo je pouze to, jak jsem si vůbec mohl dovolit kvůli něčemu takovému, jako je udržení jejího života snesitelným a umožnit jí dožít svůj život jako lidské bytosti, porušit jimi přijaté zákony a to konopí pro ni pěstovat. Ano, tehdy skutečně bylo konopí striktně zakázané, a o jeho zařazení mezi léčiva se ani vzdáleně neuvažovalo.

A tak mi vypsali zákony, které jsem si dovolil porušit, a sdělili mi, kolik let vězení za to mohu dostat.

Domníval jsem se, že jsem asi něco napsal špatně a nesrozumitelně. Zopakoval jsem jim to tedy znovu a podrobněji. Moc to nepomohlo.

Přesto, že takové postižení těm postiženým velmi drasticky změní jejich sociální postavení, tak ministři práce a sociálních věcí mi napsali, že toto není jejich věc, a že se mám obrátit na Ministerstvo zdravotnictví.

Když jsem ministrům pro lidská práva napsal, že lidská práva mé dcery jsou postojem České republiky k těmto případům hrubě porušována, tak jsem byl opět odkázán na Ministerstvo zdravotnictví, a o Martininých lidských právech se se mnou odmítli bavit.

Je zbytečné popisovat reakci ministrů vnitra. Ale ten nápis na automobilech našich policistů, to „POMÁHAT A CHRÁNIT“, se zcela určitě nevztahuje na nemocné a bezmocné, ale spíše na ty mocné.

Pro ministry spravedlnosti to bylo také jasné. Existují zákony a ty já i moje dcera porušujeme. To, že bez toho porušování ona zemře, pro ně byla podružná záležitost, ke které se odmítaly jakkoliv vyjadřovat.

A tak jsem se nakonec obrátil i na to ostatními ministry doporučované Ministerstvo zdravotnictví. A připadal jsem si jako Alenka v říši divů, která to nějak zvorala a dostala se do království slepých a hluchých. Nejdříve mi bylo vysvětleno, že to vše, co tvrdím o léčivých vlastnostech konopí, je hloupost, protože konopí je jen velmi nebezpečná droga, která žádné léčebné účinky nemá. Pokusil jsem se argumentovat zahraničními zkušenostmi, a to hlavně z Izraele a z Kanady. Vysvětloval jsem jim, že dle informací, které mám od velmi významného a světově vysoce uznávaného vědce a objevitele anandamidu, prof. RNDr. Lumíra Ondřeje Hanuše, je konopí běžně v izraelské medicíně užíváno a to s velkými úspěchy, a poslal jsem jim odkaz na jeho ve vědeckém časopise Science publikovanou práci "Isolation and structure of brain constituent that binds cannabinoid receptor", na základě které by mohli pochopit, proč vlastně konopí skutečně léčí. Také jsem je upozornil na to, že i v Kanadě bylo konopí zařazeno mezi léčivé látky a je pacientům předepisováno. Dostalo se mi odpovědi, že tady v česku žádný výzkum neproběhl, nikdo o léčivých účincích konopí nic neví, a že zprávy ze zahraničí jsou nesmyslné. Napsal jsem jim tedy, že sice ne v Česku, ale v Československu probíhal koncem šedesátých a v sedmdesátých letech minulého století výzkum léčivých účinků konopí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde také bylo konopí a výrobky z něj aplikovány pacientům ve Fakultní nemocnici, a to s velkým úspěchem. Odpověď, která mi po asi dvou měsících přišla, byla vlastně kopie odpovědi předchozí.

Nicméně později mi bylo ing. Miroslavou Němcovou slíbeno, že se pokusí tento problém dostat na jednání Poslanecké sněmovny. Pak byl skutečně přijat zákon 50/2013 Sb., který konopí zařadil mezi léčivé látky, a konopí se objevilo v lékárnách. Zajásal jsem a měl jsem sto chutí zvolat: „Toto rozhodnutí je jen malým krůčkem pro Parlament České republiky, ale je velkým krokem pro pomoc starým a nemocným obyvatelům našeho státu.“ (Neil Armstrong mi to odpustí.) Jenže je tomu tak?

Působením dalších „sil“ mimo Parlament, tentokrát sil státně úřednických, byly na léčebné konopí uvaleny takové podmínky pro jeho odběr z lékárny, že i nadále bylo prakticky všem nedostupné.

Prostě státně úřednický šiml zvítězil nad zákonodárci. Jenže je tomu tak? Skutečně se jednalo o boj mezi úředníky a politiky, nebo to vše proběhlo jinak? Například dle předem připraveného scénáře? To nevím.

Ať je to ale jakkoliv, a ať je náš vztah k politikům jakýkoliv, něco jim musíme přiznat:

•  Oni skutečně přijali zákon, který vyňal konopí z toho chumlu zakázaných látek a legalizovali ho jako léčebný prostředek.
• V přípravných diskusích k tomuto zákonu naprosto jasně deklarovali, že záměrem vlády i zákonodárce bylo zpřístupnit konopí všem potřebným. A to buď s plným, nebo s částečným hrazením zdravotními pojišťovnami, kde doplatek pacientů měl být víceméně symbolický.
• Poté, co SÚKL zveřejnil své oop 04-13, kterým všechny tyto záměry zákonodárce hodil do koše, zástupce vlády, Mgr. Jindřich Vobořil, proti tomu protestoval.

Můžeme se pozastavovat nad razancí těchto protestů. Asi byly hodně slabé. Ale byly. A toto všechno pak vyvolává další otázky:

Kdo jsou ti, kteří tento zákon, a snad i záměr zákonodárce, tak tvrdě torpédovali?

Kdo jsou ty šedé eminence v pozadí, kterým legalizace léčebného konopí je tak strašně proti srsti?

Kdo jsou ti, kteří točí klikou toho mlýnku na maso a melou v něm všechny ty staré, nemocné a bezmocné?

A jaké hodnoty tito lidé vyznávají, když lidské utrpení a lidský život pro ně neznamená naprosto nic?

O tom zase příště.