Konopí a péče řádného hospodáře.

Sedím tiše v koutku a přemýšlím sám nad sebou. Jak jsem mohl být tak neempatický? Jak to, že jsem nechápal věci, které jsou jiným tak jasné? Proč jsem se více nezamýšlel nad prací určitých lidí a jejich způsobem myšlení?

 Místo toho jsem se o nich vyjadřoval velmi nepěkně. Lál jsem jim bezcitných bestií. Nenažranců, myslících jen na své konto. A dokonce jsem přesvědčil svou těžce a nevyléčitelně nemocnou a zcela invalidní dceru, aby šla s nimi do soudního sporu.

Co mám teď dělat?

V každém případě se musím pokusit své milované dceři vysvětlit, že jsem asi neměl pravdu. Že jsem prostě nepochopil některé věci, a tím že jsem ji uvrhl do omylu.

Nebude to lehké. Nevím, jestli ona to pochopí. Jestli se i nadále na celou záležitost nebude dívat jen a jen ze svého, úzkého a sobeckého pohledu, a jestli i nadále nebude setrvávat v tom strašném bludu.

Asi bych měl ale vysvětlit, o co se vlastně jedná.

Již vícekrát jsem psal o tom, že má dcera Martina je velmi nemocná. Léky jí již více jak dvanáct let nepomáhají, a ji to pak uvrhává do velkých bolestí, křečí, a dalších strašných zdravotních problémů. Vlastně nemám tak zcela pravdu. Jeden lék, který ještě nedávno lékem nebyl, a byl jen a jen odpornou drogou, ji pomáhá, a to velmi. Nevyléčí její smrtelnou nemoc, progresivní formu roztroušené sklerózy, ale zato ji zbavuje všech těch drakonických symptomů této nemoci.

Těžko se mi to píše, ale co jiného si asi člověk v jejím stavu může přát.

Tu ještě nedávno odpornou drogu jsem pro ni pěstoval a zpracovával já. Nebylo mi to příjemné. Ne kvůli dceři. Ale kvůli tomu, že jsem vlastně byl, a jak dále pochopíte, neustále jednou nohou v dlouholetém kriminále. Proto jsem byl velmi rád, když jsme se dověděli, že naši poslanci a senátoři status té odporné drogy změnili a zařadili ji mezi léčiva. Plakali jsme radostí. Žehnali jsme našim zákonodárcům. A dokonce jsme z radosti otevřeli šampus. Byly to nádherné chvíle. Byl to překrásný sen. Takový schizofrenní. Na jedné straně skutečnost, na té druhé nekonečně vzdálený sen. To jsme tehdy pochopili až po pár dnech. A o to strašnější bylo probuzení z toho snu.

Proč sen?

Je to jednoduché. Zákonodárce sice může přijmout jakýkoliv zákon. Jenže není to zákon v České republice, který je směrodatný. O tom, co je směrodatné nerozhoduje zákonodárce, ale úředník. Jeho povinností totiž je, nad přijatými zákony se zamyslet, a pak k nim zpracovat nějakou prováděcí vyhlášku.

I tady se tak stalo. Vysocí úředníci vysokého státního úřadu vzali nově přijatý zákon, rozložili jej na prvočinitele, znovu jej složili, a zjistili, že ten zákon má své mouchy. Jaké? Zákonodárci byli příliš rozhazovační. Podle jejich názoru totiž tento nový a velmi účinný lék, bez drakonických vedlejších účinků, měl být dosažitelný všem. Dokonce i těm nejchudším. A dokonce i těm nejbezmocnějším, kteří již kvůli své nemoci jen leží v posteli, či v lepším případě sedí v invalidním křesle, a jejichž veškeré myšlení je již jen a jen soustředěno na jejich bolest. Na takovou bolest, že se po čase nedá snášet a oni raději svůj život ukončují.

To ale patrně odpovědného státního úředníka rozhodit nesmí. Oni se nesmí nechat rozptylovat podružnými problémy několika desítek či stovek tisíc nemocných v tom obrovském, desetimilionovém státě. Kam by ten stát přišel?

Toto vše já jsem nevěděl. Neuvědomoval jsem si to. Ani mi nedocházelo, že i v takových věcech je nutno takto uvažovat. Když nám pak došlo, že náš vysoce speciální recept nám není k ničemu, protože každý rok bychom za ten lék museli v té lékárně zaplatit více jak tři čtvrtě milionu korun, tak se nám z toho šampaňského náhle chtělo zvracet. Kde by dva starobní a jeden (jedna) invalidní důchodci na to vzali.

Přiznávám, že i já jsem tehdy přemýšlel jen a jen sobecky. Vůbec jsem si nebyl schopen uvědomit tu nesmírnou zodpovědnost zmíněných úředníků z našeho Státního úřadu pro kontrolu léčiv, a jediné, co jsem k nim cítil, byla nenávist a pohrdání.

Začal jsem psát kde komu. Těm zákonodárcům, soudcům, nevládním organizacím a dokonce i policistům. Ba došlo to tak daleko, že jsem psal i vrcholným představitelům EU a OSN. Pak nám z Ministerstva zdravotnictví řekli, že vše děláme špatně. Že přece nemusíme psát po všech čertech a ďáblech, a že se prostě jen máme obrátit na jinou státní organizaci, kterou tento stát zřídil právě kvůli svým nemocným a bezmocným, a ti že nám mohou pomoci zcela hravě. Také nám velmi ochotně sdělili, jak se ta organizace jmenuje. Je to naše Všeobecná zdravotní pojišťovna, u které je ještě k tomu moje dcera pojištěna. Na cestu nám pak úřednice Ministerstva zdravotnictví sdělila, že tam naprosto určitě uspějeme, protože náš případ je přímo flagrantním případem, kdy VZP může překročit SÚKLem nařízená pravidla.

Znovu jsme zajásali, znovu jsme otevřeli šampus a znovu jsme narazili na odpovědného úředníka. Po více jak ročním jednání nám zubařka v roli revizní lékařky sdělila, že na žádné proplácení léčebného konopí Martina nárok nemá, protože ještě nevyzkoušela opium, syntetické THC, některé další drakonické léky, a také penyjní kondom a urinální svorku. Ty dvě poslední záležitosti proto, že díky její nemoci jí zcela atrofoval močový měchýř a musela jí být operativně provedena epicystostomie, což je vývod z močového měchýře přes břišní stěnu do externího sběrače moči. To, že tyto dvě zařízení se připevňují na penis, a tím pádem dcera ani při nejlepší vůli nemůže VZP vyhovět, je patrně jen nedůležitá drobnost. Ostatně proč by paní zubařka měla zrovna něco takového vědět, nebo se tím vůbec zabývat?

Patrně z nerozvážnosti jsem pak přesvědčil chudáka Martinu, aby na tuto bohulibou organizaci podala žalobu ke správnímu soudu. Po jejím podání bylo těmto jistě šokovaným úředníkům oznámeno, aby se k tomu vyjádřili. Jejich rozhořčení asi bylo veliké. A v osmnáctistránkovém materiálu, který zpětně odeslali k tomuto soudu, a soud nám, nám to pěkně nandali. Ale asi si to zasloužíme. Nám totiž ten úřední pohled naprosto unikal, a vůbec jsme si neuvědomovali, na co vše se takový odpovědný státní úředník takové státní organizace, jako je VZP, musí ohlížet. A vše mi vlastně osvětlila jedna jediná krátká věta, která tam vždy je zapasována do dlouhých souvětí, a která se v tom jejich elaborátu mnohokrát opakuje. Ta věta z ní: „… s péčí řádného hospodáře“.

Ano, nyní je mi již vše jasné. Nyní již vím, že úředníci Všeobecná zdravotní pojišťovny tady nejsou od toho, aby v případě, že nějaký pojištěnec VZP ochoří, se o něj po zdravotnické stránce postarali a umožnili mu léčbu, která odstraní nebo alespoň dostatečně zmírní jeho zdravotní trápení. To je jen jeden z pohledů. A ještě patrně celkem podružný. Důležitější přeci je, jestli by ten pacient nejdříve nemohl spotřebovávat nějaké jiné léky, než potřebuje. Třeba takové, které mu sice příliš nepomohou, ba dokonce mu mohou vyvolat další zdravotní problémy, ale které jsou již se spřízněnými farmaceutickými firmami, s velmi dobrými podmínkami pro všechny, nasmlouvány, a bylo jim slíbeno, že právě tyto léky se budou předepisovat, i kdyby na ně měl pacient třeba zhebnout.

Zhebnout. Teď mne až zatlo. Právě jsem si uvědomil, že já jsem svým myšlením a kritikou neubližoval jen odpovědným hospodářům ze SÚKL či VZP, ale i jiným. Vždyť i úředníci a lékaři ze zdravotnických zařízení, jako byly Osvětim či Jednotka 731 také asi nebyli žádné lidské zrůdy, za které jsem je neuváženě považoval, ale byli to jen odpovědní  lékaři a úředníci, kteří pracovali s péčí řádného hospodáře.

Jak já to jen té Martině vysvětlím?