Konopí a moje cesta do Senátu ČR.

Už pět let se snažím vysvětlovat politikům a vrcholovým úředníkům, že i nemocní lidé, jako je na příklad moje dcera Martina, jsou také lidé. A že tedy i oni mají právo se léčit tím, co jim pomáhá, a nejsou na tomto světě jen proto, aby konzumovali chemická svinstva, která je neléčí, ale která vyrobila některá politikům spřátelená farmaceutická firma, která opět těmto vstřícným politikům vyjadřuje svůj vděk tím, že jim finančně pomáhá udržet se na teplém a výnosném místě.

Já potřebuji pro svou dceru konopí, protože žádné jiné léky jí nepomáhají. Začínal jsem tím, že jsem šel žádat o povolení k jeho pěstování našeho starostu. Pak jsem navštívil živnostenský úřad a pak Policii ČR. Samozřejmě jsem nepochodil nikde. Všichni se odvolávali na zákony této země a jejich nepřekročitelnost.

Poučil jsem se a začal jsem kontaktovat politiky na vyšších místech. Napsal jsem postupně všem poslancům a senátorům, členům vlád, které se střídaly jako na běžícím pásu, a také presidentu Klausovi.

Někteří poslanci a senátoři mi vyjádřili svou účast a sdělili mi, že v současné době se s tím nedá nic dělat. Jiní mi napsali, komu můj dopis předali, jako na příklad veliteli Protidrogové centrály plk. Frydrychovi. Od jiných jsem se dověděl, které zákony porušuji a kolik za to dostanu let kriminálu. Presidenta Klause to nezajímalo.

Senátor Jiří Jirsa, předsedkyně tehdejší Sněmovny Miroslava Němcová a předseda tehdejšího i dnešního Senátu Milan Štěch mi ale napsali, že se pokusí s tím něco udělat. Moc jsem jim nevěřil, ale protože jsem byl (a stále ještě jsem) v roli tonoucího, který hledá jakékoliv okolo plovoucí stéblo, kterého by se mohl chytit, tak jsem doufal. Dlouho se ale nic nedělo.

Začal jsem tedy psát znovu.

Znovu jsem napsal všem poslancům a senátorům. Znovu jsem napsal ministrům a členům nové vlády. Taky jsem napsal všem předsedům politických stran a některé jsem navštívil osobně.

Opět jsem dostal spoustu vyjádření účasti a opět mi bylo sděleno, na jak dlouho si mohu jít sednout do vězení.

Jsem ale beran, a to nejen podle znamení zvířetníku, ve kterém jsem se narodil. Když jsem přesvědčený o své pravdě, tak neumím prohrávat a raději jdu i hlavou proti zdi. Nevím, jestli je to dobré, ale já jinak nemohu. Přesto se přiznám, že jsem mnohdy již jen seděl, tupě zíral do ničeho a nevěděl jak dál.

Co mám ještě těm mocným říci? Jak jim mám vysvětlit, že přijali nesmyslné zákony? Zákony, které říkají, že cár papíru, na kterém je napsána nějaká mezinárodní smlouva, jejíž původ je vyfabulován z falešných konstrukcí a lží, má větší hodnotu, než pomoc trpícímu člověku. Zákony, které nemocným a starým lidem říkají, že jejich život nemá pro zákonodárce žádnou cenu. Zákony, které kšeft staví nad lidský život. Zákony, které kdybych začal respektovat, tak bych si nezasloužil žít.

Pak jsem si vzpomněl na institut ombudsmana. Úřadu, který má přece chránit ty, na kterých jeho vlastní stát prostřednictvím svých nedokonalých nebo až zločinných zákonů páchá bezpráví. Jak jsem mohl na toto zapomnět? Vždyť je to tak jednoduché! Náš stát je dokonalý a já jsem byl jen hlupák, který si na tento tak význačný a dobrý úřad nevzpomněl.

Jak hloupé, idealistické a nereálné mohou být představy i tak starého chlapa, jako jsem já.

Dostalo se mi odpovědi, s patrně povinným vyjádřením účasti, ze kterého ale vyplývalo, že mi pomoci nemohou a že se mám obrátit na politiky.

Zdálo se mi to nepochopitelné. Uvažoval jsem o tom, kde jsem ve svém dopise tomuto úřadu udělal chybu. Něco jsem asi napsal špatně a oni nepochopili, že tady skutečně jde o život mé dcery a o hrozbu vězením pro mne jen proto, že se jí snažím pomoci, aby v tom svém zlém životním údělu trpěla co nejméně?

A tak jsem jim napsal znovu a pokusil jsem se to vysvětlit lépe.

Odpověď jsem již nedostal žádnou. A tak jsem psal dál.

Od Pavla Rychetského jsem se dověděl, že jeho syn je na tom stejně jako naše dcera.

Od Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN že on se zabývá jenom státy a ne lidmi.

Od Komisaře pro lidská práva při EU, že on se zabývá jen podniky a ne lidmi.

Od ombudsmana při EU, že se mám obrátit na ombudsmana ČR.

Nic mi nepomohlo, že jsem prokazoval, že tyto zákony jsou postaveny na stejně zločinném základě, jako byly rasistické zákony Třetí říše.

Nic mi nepomohlo dovolávat se lidských práv a argumentovat i takovými veličinami této oblasti, jako byl Martin Luther King.

A tak jsem se vrátil do našich malých poměrů a napsal jsem řediteli Státního úřadu pro kontrolu léčiv, panu doktorovi Blahutovi.

Jsou věci, na kterých se shodneme. Je ale jedna, u které to nejde.

Znovu jsem tedy napsal všem senátorům a poslancům. Ve velké většině případů byly reakce stejné, jako tomu bylo tehdy, před pár lety. Většina neodpověděla vůbec, někteří mi napsali, komu ten můj email předali a jiní zase nám projevili svou účast.

Jedna věc ale byla tentokrát jiná.

Zavolal mi pan senátor Jirsa a zeptal se mne, jestli bych ten náš problém nechtěl raději vysvětlit členům senátního Výboru pro zdraví a sociální politiku osobně. Samozřejmě, že jsem chtěl. Vždyť vlastně v každém svém emailu každé instituci píši, že pokud mají zájem, tak rád přijedu, celou tu naši nesmyslnou situaci jim do detailu popíši a po pravdě jim odpovím na každou jejich otázku.

Pan senátor své slovo dodržel. Ve středu 25. února mne naložil do svého auta a už jsme fičeli do Prahy. A nezastavila nás dokonce ani lopata, která vyletěla z nákladového prostoru protijedoucího náklaďáku a trefila naše auto. Asi nad námi držela svou ochrannou ruku nějaká nadpozemská síla. Protože kdyby ten nástroj nabral jen trochu jiný směr a to naše auto trefil jen o jeden metr výše, tak jeden z nás by byl o hlavu kratší a ten druhý by strávil následujících pár vteřin v kotrmelcích v okolní krajině. Takto to odnesla jen značka a trochu nárazník.

V Senátu jsem strávil celý den a postupně jsem hovořil se čtyřmi členy Výboru pro zdraví a sociální politiku. Byla to paní doktorka Alena Šromová, paní Bože Sekaninová, pan Jaroslav Zeman a paní doktorka Milada .Emmerová.

Mnohým se to asi bude zdát málo. Já si to nemyslím. Zjistil jsem, že tito senátoři a senátorky se o tuto problematiku zajímají a že o ní dokonce i něco vědí. Jen nebyli tak zcela v obraze v tom, jak lidé, jako je moje dcera, to konopí užívají, jak se to na nich projevuje, jak jim to pomáhá, jestli to nemá nějaké špatné vedlejší účinky a kolik toho konkrétně naše dcera měsíčně potřebuje. Vyptávali se mne na hodně věcí a já jsem na ně odpověděl.

Názory těchto senátorů na legalizaci a dostupnost konopí se pohybovaly od jeho zpřístupnění prostřednictvím lékáren tak, aby na ně dosáhli i ti nejméně majetní, až po jeho úplnou legalizaci všem. A to mne potěšilo.

Pan senátor Jirsa mi pak ještě slíbil, že se pokusí vyjednat mi i slyšení před Zdravotním výborem Sněmovny. Snad se to podaří. A snad i tam se najdou lidé, kteří se dokáží vcítit do problémů prostých lidí, ze kterých i oni vzešli.

Za dva dny začne v Praze mezinárodní konference na téma léčebné konopí. Konferenci na tak vysoké a odborné úrovni, jaká se snad ještě nikdy na této planetě na toto téma neuskutečnila. A je moc dobře, že tuto konferenci, mimo jiné, zaštiťuje i naše Ministerstvo zdravotnictví.  A já moc doufám, že touto konferencí se ta hloupá, nesmyslná, prolhaná a zločinná situace okolo léčebného konopí nejen tady u nás, v Česku, zase posune kousek dál k lepšímu.

Nechci tím říci, že se po ní vše vyřeší, jako když kouzelník luskne prsty. Asi bude potřeba ještě hodně dopisů a hodně diskusí, aby všichni ti mocní, kteří mohou ten současný stav změnit k lepšímu, tak také učinili. A já budu muset ještě i letos přestoupit jeden nesmyslný zákon a zase budu muset zasadit 25 až 30 rostlin konopí, aby mi jich v závěru zůstalo těch potřebných osm až devět. A zase se budeme všichni bát, aby nám je někdo neukradl či neponičil. A já pak, když vše dobře dopadne, tak opět budu dceři z toho konopí dělat mast, tinkturu, výtažek a hlavně balit jointy. Jointy, kterých jsem za těch pět let ubalil již víc jak devět tisíc. Jointy, díky kterým moje dcera nejen že nekřičí bolestí a nepraskají jí svaly z křečí, ale díky kterým si s námi dokáže normálně povídat, dokáže se smát a dokáže si zpívat.

A proto bych chtěl všechny poprosit, aby nepolevovali a ten proces legalizace alespoň trochu urychlili. Já bych byl docela rád, kdybych se toho okamžiku vítězství rozumu nad zlobou, chamtivostí, nezájmem a tupostí také dožil.

Víte, genetika je neúprosná věc. To, co máme v genech napsáno, to se také stane. A tak já vím, že je docela možné, že na dalších devět tisíc jointů již asi dost času nedostanu.