Konopí a konkrétní zkušenosti 3.

V tomto třetím pokračování článků, ve kterých ukazuji na konkrétní případy léčení těžce nemocných lidí za pomoci konopí, bych se chtěl zastavit u případu léčby bolesti, a léčby Parkinsonovi nemoci.

K ukázce účinku léčby Parkinsonovi choroby pomocí konopí pak přikládám videoklip. Myslím, že by si ho měl pustit každý – jak obhájce, tak i odpůrce konopí. Myslím, že pak sami uznáte, že má velkou vypovídací hodnotu.

Nejdříve tedy léčby bolesti.

Asi všichni ti, kteří viděli film Pomáda s Johnem Travoltou a Olivií Newton-John v hlavních rolích, na ten film již nikdy nezapomenou. Hlavně pro nás starší, kteří jsme si v roce 1978 museli na lístky vystát ty obrovské fronty, je to stále srdeční záležitost. Koho by tehdy napadlo, že ta úžasná představitelka Sandy jednou bude muset tvrdě bojovat o svůj život.

Olivia Newton-John je australská herečka, skladatelka a zpěvačka pop a country. Natočila několik většinou hudebních filmů, a je držitelkou několika cen Grammy. A že je její práce vysoce ceněna ukazuje i to, že je i nositelkou titulu důstojník Řádu britského impéria, a titulu důstojník Řádu Austrálie.

Před 26 lety jí byla diagnostikována rakovina prsu. Podstoupila klasickou léčbu spojenou s chemoterapií a ozařováním a zdálo se, že nad nemocí zvítězila. A 26 let to tak skutečně vypadalo. Pak ji začaly pobolívat záda v kříži. Reagovala na to tak, jak na něco takového reagujeme všichni. Zkoušela to rozcvičit a používala masti a farmaka, která měla bolest potlačit. Jenže se to nedařilo a bolest se zvětšovala. Nakonec navštívila lékaře. Jeho verdikt ji šokoval. Rakovina prsu se vrátila a dokonce se rozšířila i do páteře v oblasti křížové kosti. Omluvila se svým fanouškům, že musí zrušit veškeré své koncerty, protože znovu musí v Melbourne podstoupit ozařování. Na bolest musela brát stále víc a stále silnějších farmak. Jenže ta nezabírala. Tehdy jí její manžel, John Easterling, doporučil užívat některé bylinky. A to včetně konopí.

John Easterling je specialista na rostlinnou medicínu, a různé léčivé bylinky, včetně léčebného konopí, do Austrálie dováží. Poslechla ho a dnes k tomu Olívie sama říká:

„Ze začátku jsem měla velké bolesti. Teď mne nebolí nic. Beru totiž spoustu bylinek a konopí. Ohromně mi pomáhá.“

Díky této své velmi drsné osobní zkušenosti se z ní stala velká obhájkyně a propagátorka léčby konopím.

Mně se nepodařilo zjistit, v jaké formě a za jakým účelem konopí užívá. Jestli jen v surové formě a jen proti bolesti, nebo i jako koncentrát na likvidaci rakovinových buněk. A proto jsem tento její případ zařadil „jen“ do kolonky „Léčba bolesti“. Přejme jí brzké uzdravení.

K problému léčby bolesti pomocí konopí bych asi měl dodat, že i u nás se již konopí na tento problém používá. A to na oddělení léčby bolesti FN U sv. Anny v Brně, o čemž i pan doktor Radovan Hrdý 15. června přednášel na semináři, pořádaném ministrem zdravotnictvím Mgr. Adamem Vojtěchem na MZ ČR. Používají k tomu konopí, které je dodáváno do našich lékáren. Tedy občas. V současné době není nikde. Toto konopí nejdříve dekarboxylují, aby dosáhli přeměny kyselin cannabinoidů na potřebné cannabinoidy (THCN › THC, CBDN › CBD, …) a zvýšili tak jejich obsah v sušině. Následně ho rozdrtí na prášek a tímto plní želatinové kapsle. A účinkuje to velmi dobře.

A teď něco k Parkinsonově chorobě.

Je to neurodegenerativní onemocnění mozku, při kterém dochází k velkému úbytku nervových buněk produkujících neurotransmiter dopamin. Jeho funkcí je přenos signálů z jedné buňky na druhou. Vázne-li z nějakého důvodu jeho produkce, zpomaluje se i přenos signálů. Člověk má pak velké problémy s pohybem, dostavuje se třes, náhlé nechtěné pohyby, nebo naopak náhlá nemožnost vykonat jakýkoliv pohyb.

Další důležitou funkcí dopaminu je umožnění vzniku emocí a pocitu štěstí. Sportovec i po velmi namáhavém výkonu pociťuje vnitřní štěstí. Horolezec po velmi těžkém a nebezpečném výstupu na skálu či horu pociťuje vnitřní štěstí. Matka i po velmi těžkém porodu pociťuje nezměrné vnitřní štěstí. Ve všech těchto a dalších případech je to proto, že se do jejich organismu vyplavil dopamin. Je-li ho nedostatek, tyto pocity jsou buď velmi slabé, nebo se nedostaví vůbec. Naopak nastupují velmi kruté deprese, které život takto postiženého člověka ještě více ničí. Rozvinula se Parkinsonova choroba.

Tato nemoc je v současné době neléčitelná. A vše, co současná medicínská věda dokáže, je farmaky její průběh velmi málo a s velmi nepříznivými vedlejšími účinky mírnit. Po určité době se ale účinnost farmak začne snižovat. K nemoci se začnou přidávat další a další problémy. Mnohdy vyvolané právě těmi farmaky. A pacient zemře. Mnohý z nich proto, že již takový život vést nechce a ukončí jej sám. Strašné na této nemoci je totiž i to, že mentální schopnosti pacientů zůstávají zachovány. Pacient s Parkinsonovou chorobou si vše, co se s jeho organismem děje, plně uvědomuje. Jeho myšlení funguje na plné obrátky. Jeho tělo ho ale stále víc a víc zrazuje, až nakonec vypoví službu úplně.

Průměrná doba přežití od okamžiku prvních příznaků nemoci je v současné době asi 14 let.

Larry je Brit. Přesněji Skot. Je mu něco přes padesát. A jako miliony dalších lidí v tomto věku trpí Parkinsonovou chorobou. Farmaka, předepisovaná jeho lékařem, mu nepomáhají. Má obrovské problémy prakticky se vším. A z normálního života je prakticky vyřazen. Proto přistoupil na nabídku vyzkoušet na sobě účinky konopí, a to ve formě pryskyřice. Těch tak zvaných Fénixových slz.

Muž, který za ním přišel, mu dává injekční stříkačku (bez jehly), aby si z ní vytlačil do úst trochu konopné pryskyřice a rozetřel si ji po patře a dásních. A pak aby si na chvíli lehl. Prosím, sledujte časomíru, která se v ten moment, kdy si Larry lehá, objeví. Celý ten proces, během něhož se z člověka totálně sevřeného Parkinsonovou chorobou vyloupne normální zdravý muž, trvá asi čtyři minuty. Stačilo pár kapek extraktu rozetřeného v ústech. A z Lerryho byl zase člověk, který se zajímá o život kolem sebe, a který se nemusí bát jít do společnosti svých přátel. Jen pár kapek extraktu z rostliny, kterou si každý z nás může snadno vypěstovat na své zahrádce, či v květináči na balkóně. V závěru si z úst lékařky můžete vyslechnout její bezmocné povzdechnutí nad tím, že existuje lék s tak úžasnými účinky, ale kvůli nějakým nesmyslným zákazům oni jej nesmí používat.

Vzniká zde ale otázka. Jak by vše dopadlo při pravidelném užívání té kapičky konopného extraktu? Dala by se ta nemoc vyléčit zcela? To nevíme. Pokusy s konopím jsou zakázané. Proč? No protože by se mohlo zjistit, že konopí tu kterou chorobu skutečně dokáže vyléčit.

Ano. Lidské bestie mezi politiky, lékaři a státními úředníky nejsou jen u nás. Jsou i ve Velké Británii a dalších státech tohoto světa. Omlouvá to ale ty naše bestie? Může být omluvou pro toto zrůdné jednání to, že nějaká mezinárodní smlouva údajně užívání léčebného konopí zakazuje? Že tomu tak není, ukazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu v Kolíně nad Rýnem, který zcela jasně řekl, že žádný zákon a žádná mezinárodní smlouva není nadřazena právu člověka dostat se k léku, který mu pomáhá. A tento soud také zcela jasně řekl i to, že pokud pacient nemá dost peněz, aby si léčebné konopí obstaral v lékárně, má plné právo si ho vypěstovat sám.

Já vím, že jsem toto již říkal a napsal několikrát. A že se tedy opakuji. Ale já se budu opakovat i dál. Dál budu upozorňovat na to, že v sousedním státě se lidé postavili nesmyslným zákonům a vyhráli. Žijí totiž ve státě, kde soudce hledí v první řadě na to, že rozhoduje o lidech. O tom, jestli i nemocný člověk má dál právo nazývat se člověkem. A nehledí jen na to, že nějaká parta bezcitných individuí, která se lhaním a svým podvodným jednáním dostala na posty poslanců a senátorů, dostala zároveň i právo vymýšlet a přijímat zákony. Jakékoliv. Bez ohledu na to, že rozhodují i o naprosto bezmocných lidech. Ten soud v Německu totiž neudělal jen to, že legalizoval přístup k léčivé látce pro všechny bez rozdílu výše jejich konta. On totiž v první řadě řekl, že obyvatelé Německa jsou lidé. Lidé, na které se vztahují všechna lidská práva. A řekl to všem. Politikům, lékařům, státním úředníkům. A řekl jim ještě něco jiného. Řekl jim asi toto:

„Ano, občané Německé spolkové republiky jsou lidské bytosti, a mají absolutní právo, aby se k nim jako k takovým chovali i ti nejmocnější v Německu. A pokud někdo toto nebude respektovat, bude porušovat rozhodnutí soudu. A jako s takovým se následně bude zacházet s ním.“

Soudy v Česku nás zatím ještě stále za lidské bytosti nepovažují. A když nás za ně nepovažují soudy, jsou politici, medicínští bossové a státní úředníci přesvědčení, že ani oni tuto povinnost nemají. Jistě, rádi se tím souslovím „Lidská práva“ ohánějí. Ono to totiž vypadá pěkně. Jenže když jsem se na naše ministry lidských práv a rovných příležitostí obrátil já, tak mi páni ministři Mgr. Jiří Dienstbier, a jeho nástupce JUDr. Jan Chvojka vzkázali, že je lidská práva mojí dcery nezajímají.

A tak se ptám – děláme dost pro to, abychom si i my vydobyli právo být lidskými bytostmi? Nebo většině tohoto národa vyhovuje být něčím bezvýznamným a méněcenným, s čím je možné zacházet jako s pokusným zvířetem?

Nepřeji to nikomu, ale i Vy, kteří nyní čtete tento můj článek, se můžete dostat do situace, v jaké je dnes moje dcera a s ní tisíce a tisíce dalších obyvatel našeho státu. I Vy můžete náhle onemocnět tak zlou nemocí, jako je třeba roztroušená skleróza. A i Vám mohou po čase přestat účinkovat farmaka. Pomohlo by Vám pak sice léčebné konopí, jenže tento náš stát i Vám pak řekne, že na léčbu touto bylinou nemáte nárok, protože nemáte dost peněz. Po mojí dceři s invalidním důchodem tento stát měsíčně chce až 70.000 Kč.

Prosím, zamyslete se.

Více viz film:  https://www.facebook.com/ridewithlarry/videos/1273155682752093/