Konopí a 3 politici.

Tak proběhly volby do Sněmovny, a my jsme si zvolili. Pár politických stran dostalo po nose a jiní byli „povzneseni“ až na post vládnoucích. Myslím tím teď ANO2011 s různou podporou různých dalších. Nechci se teď jakkoliv zabývat

hodnocením těchto uskupení po stránce politické ani lidské. Chtěl bych jen upozornit na takový zvláštní detail. Na takovou zvláštní shodu náhod.  Shodu náhod, která není jen zajímavá, ale která by pro nás všechny mohla být i poučná. Její výsledek by nám totiž mohl hodně říci minimálně o třech politicích. Mohl by nám ukázat, kdo z těchto politiků, když něco slíbí, tak to také splní. A kdo z nich má svá ústa jen jako splachovací zařízení, kterým oni jsou ochotni prohnat cokoliv, jen aby se dostali na nějaké mocenské a dobře placené místo.

Vypadá to, že ve vládě bude patrně jen jeden z nich. Ti dva další budou v opozici. Jak oni říkají, v opozici konstruktivní. Jako že pokud vláda bude prosazovat zákony, o nichž i oni jsou přesvědčeni, že je naše zem potřebuje, tak že ji podpoří.

Ti tři jsou pánové Bartoš, Okamura a Babiš.

I tyto tři politiky jsem v minulosti oslovil s naším problémem. Na případu své dcery jsem jim vysvětlil, že v této zemi žijí tisíce lidí, kterým klasické, syntetické léky již dávno nepomáhají a naopak jim jejich zdravotní problémy ještě prohlubují, ale kterým tento stát prostřednictvím svých úředníků a státem ovládaných organizací brání k přístupu k tomu jedinému, co jim ještě pomáhá. K léčivému konopí. A všichni tři mi řekli, že oni tento stav chtějí změnit.

S panem Bartošem jsem o tom poprvé hovořil v prosinci roku 2013. Telefonicky. Řekl mi, že legalizace konopí je jednou z věcí, kterou chtějí prosazovat a prosadit, a že pro to udělají vše, co jen mohou. Ještě jsme se domluvili, že mu pošlu podrobnosti o našem případu, a to jsem také udělal. Pan Bartoš mi pak již neodpověděl. Ale to jsem přičítal jeho zaneprázdněnosti s řešením běžných problémů čerstvě vzniklé politické strany. Později jsem se s panem Bartošem setkal ještě několikrát. Bylo to na takových akcích, jako je Milion Marihuana March a Cannafest. A dle toho, co mi vždy řekl, se jeho postoj, ani postoj České pirátské strany jako takové, ke konopí nijak nezměnil. Zvláště k tomu léčebnému. V roce 2013 byla Česká pirátská strana většinou obyvatel tohoto státu brána jako takový hec. Provokace, která měla upozorňit na tu podivnou směsici politických lhářů a žvanilů, shromážděných v našem Parlamentu, kde se sice všichni velice rádi představují jako ochránci národa, ale kde skutečně svižně, a bez hloupého kecání  a předvádění se, dokáží přijmout pouze zákon o zvýšení svých platů. Jenže ukázalo se, že tomu tak není. Jejich popularita, a to nejen mezi mladými lidmi, rostla. Říkali stále jedno a to samé a nepřeskakovali z jednoho na druhé dle toho, které téma je zrovna populární a které by raději mělo být odsunuto někam do pozadí, aby jim neubíralo preference. Lidem se to líbilo. Uvěřili jim a poslali je do Sněmovny, aby to, co slíbili, také mohli splnit. Splní to?

Do kanceláře poslance  Okamury jsem zavolal někdy v lednu 2014. Vysvětlil jsem, o co se mi jedná a bylo mi řečeno, že bych měl vše raději popsat v emailu. Také mi bylo řečeno, že si mohu být jistý, že se pan poslanec o tento náš problém určitě bude zajímat, a že se nám také určitě pokusí pomoci. Přímo panu Okamurovi jsem napsal v únoru 2014. Tehdy byl ještě předsedou hnutí Úsvit přímé demokracie. Na případu mojí dcery jsem mu popsal situaci nemocných, kterým již syntetické léky přestaly pomáhat, ale nepřestaly jim ubližovat. A jedinou jejich záchranou se stalo užívání léčebného konopí. Pan Okamura okamžitě písemně interpeloval tehdejšího ministra zdravotnictví MUDr. Svatopluka Němečka, a žádal po něm vysvětlení, proč jsou legislativně nastaveny podmínky pro odběr léčebného konopí z lékáren tak, že je vlastně pro pacienty prakticky nedostupné. Pan ministr Němeček na tuto interpelaci odpověděl 19. března 2014. A prakticky všechny problémy, které tehdy okolo této léčivky byly (cena, fyzické nedostupnost v lékárnách, …), a jsou dodnes, celkem elegantně hodil na Státní úřad pro kontrolu léčiv. On sám prý za nic nemůže. Tím nechci říci, že se pan ministr Němeček s hodnocením Státního úřadu pro kontrolu léčiv mýlil. To ne. Jenže pravdou je i to, že ze své ministerské funkce mohl udělat mnohem víc. A to již neudělal. Ale to je jiná věc, o které teď psát nechci. Teď mi nejde o pana ministra Němečka, ale o pana předsedu politické strany Svoboda a přímá demokracie, a poslance, Tomio Okamuru. Vzpomene si na svůj zprostředkovaný slib?

Kancelář pana Babiše jsem poprvé kontaktoval v únoru 2014. Začátkem letošního roku jsem jej pak požádal o schůzku, abych mu tu podivnou zvrácenost jednání státu a státních organizací mohl popsat osobně, a případně mu mohl odpovědět na jeho otázky. Pan Babiš souhlasil a 26. března jsme se sešli na jeho Čapím hnízdě. Přijeli jsme tam asi o půl hodiny dříve, než jsme měli domluveno, a pan Babiš ještě jednal s někým jiným, kdo byl před námi. Když jsme pak byli k panu Babišovi uvedeni, měl ještě stále před sebou spoustu nějakých dokumentů a dělal si z nich poznámky. Byl jsem vyzván, abych tedy vysvětlil, o co se nám jedná, a i když to vypadalo, že mne moc neposlouchá (stále něco psal), tak jsem začal. Po chvíli pan Babiš přestal psát. Položil tužku na stůl, a díval se na mne jako by říkal, že to snad nemyslím vážně. Pak vzal jiný papír, začal se vyptávat, a začal si dělat poznámky k tomu, co jsem mu říkal já. Náš rozhovor trval necelou hodinu. Pak mi pan Babiš řekl, že toto je naprosto nenormální stav, a že se pokusí udělat vše pro to, aby se tento stav změnil. A aby léčebné konopí bylo dostupné všem, kteří na ně budou mít speciální recept, bez ohledu na výši jejich konta. Následně toto potvrdil i veřejně, když se k našemu případu vyjádřil na svém Face Booku. Jako jediný z politiků, které jsem kdy oslovil. Tehdy tu moc ještě neměl. Teď to vypadá, že se na určitou dobu stane tím nejmocnějším mužem v Česku. Ještě stále se mu bude zdát situace starých a nemocných lidí, kterým stát brání v přístupu k léčivce, nenormální?

Na každého z těchto tří mužů jsme si mohli vyslechnout spousty chvály i kritiky. Každý z nich je jiný. Tři různé obličeje, tři různé povahy, tři různé historie. Co je spojuje?

Všichni tři říkají, že chtějí napravit nepravosti řádění předchozích vlád, ale každý z nich na to chce jít jinak. Občas si notují, a občas si nemohou přijít na jméno. Jenže, jak to dnes v té naší Sněmovně vypadá, tak bez ohledu na to, jestli se stanou součástí vládní koalice, nebo jestli se z nich stane tzv. konstruktivní opozice, tak aby něco ze svých programů prosadili, budou muset spolupracovat. Někdy možná se skřípěním zubů, ale to již je politika.

A teď se vrátím k tomu, co jsem o nich napsal na začátku.

Jedna z věcí, na kterou tito pánové vyjadřovali a vyjadřují stejný názor, je léčebné konopí. Všichni říkají, že současný stav je nemorální a veskrze špatný. Všichni prohlásili, že léčebné konopí musí být dosažitelné všem těm, kteří ho pro své léčení potřebují, a to bez ohledu na to, jestli to jsou milionáři či naprosto nemajetní chudáci. A všichni tři také prohlásili, že za změnu k lepšímu chtějí bojovat.

Nuže pánové, máte možnost se ukázat. Máte možnost předvést, jestli to, co vypouštíte ze svých úst, také myslíte vážně. Jestli jste ti, pro které slib je neporušitelná záležitost, nebo jestli vaše sliby jsou jen prostředek pro zblbnutí voličů. Nyní máte možnost prokázat, že vám nejde jen o zvyšování kont vybraných skupin či jednotlivců, či o pěstování vlastního ega, ale že skutečně chcete pracovat pro všechny. Tedy i pro ty nejubožejší z ubohých. Pro ty, kteří pro dosavadní vlády, poslance a senátory jako by byli neviditelní. Jako by neexistovali. A pokud již na ně někdy přišla řeč, a oni byli donuceni vyplodit nějaký svůj názor, tak ano, to pak slibovali. Ale slibovali to tak nějak „správně“ politicky:

„Ano, určitě mně tato situace není lhostejná. Ano, určitě se tím budu zabývat. Ale ne teď. Víte, teď není vhodná doba. Teď bych nenašel konsenzus.“ 

Vlastně se těm potřebným jen vysmívali. Protože ti staří lidé nemohou své stárnutí zastavit a odložit do budoucna. A ani ti nemocní nedokáží svou nemoc odložit někam do trezoru a počkat, až si na ně nějaký mnohomluvný politik zase před volbami vzpomene. Oni tu pomoc potřebují teď, hned.

A jaké možnosti máme my, kteří jsme těmto pánům svými hlasy pomohli na ten pomyslný vrchol české politiky?

Nu, není jich mnoho. Vlastně tu možnost máme jen jednu. Můžeme je sledovat. Dívat se, jak plní to, co slibovali. Zjišťovat, co je pro ně přednější. Jestli platy poslanců a honba za dalšími benefity, nebo blaho obyvatel této země. Všech.  Tedy i těch starých, nemocných a bezmocných.

Jen tak poznáme, koho jsme zvolili. Jestli slušného a poctivého člověka, který chce sloužit své vlasti a všemu jejímu lidu, nebo opět jen užvaněného darebáka, toužícího po ještě více penězích a ještě více moci.

Buďme, prosím, pozorní. Další možnost se s nimi vypořádat budeme mít až zase za čtyři roky.