I já trpím xenofobií?

Nejen naší společností v posledních měsících hýbou davy utečenců z různých zemí arabského a afrického světa, se kterými si nevíme rady.

Někteří lidé mají strach z neznámého.

Někteří zase srovnávají kam to dopracovaly ty státy, které podobným „uprchlíkům“ otevřeli svou náruč, a dnes čelí zvýšené kriminalitě, výhrůžkám a terorizmu právě od těchto lidí.

Někteří nechtějí, aby čistá a lidumilná křesťanská církev byla postupně nahrazována zvlčilým a zločinným náboženstvím muslimským. Jiným je to jedno.

Do toho se pak míchají různí aktivisté lidskoprávních spolků, kteří jednou poukazují na to, že i lidé našeho národa v době ne tak dávné museli také hledat ochranu a porozumění v jiných zemích, když prchali tu před terorem fašistickým, tu zase před terorem komunistickým.

Jinní se zase odvolávají na křesťanské zásady a tedy dle nich na to, že je naší povinností těmto lidem pomoci tím, že je přijmeme, postaráme se o ně, dáme jim práci a k tomu budeme samozřejmě tolerovat jejich náboženské vyznání a zvyky a zvykneme si i na ten jejich, pro nás mnohdy nepochopitelný žebříček hodnot, kdy žena je jen věc, popřípadě že když se rozhodnou, že Aláh chce, aby někoho zabili, tak jej zabijí a musí to být beztrestné.

Nejdříve bych rád řekl, že si nemyslím, že bychom se v tomto případě měli odvolávat na své křesťanské kořeny. Myslím, že není čím se chlubit.

My sice dnes nevěřícně kroutíme hlavami, když se dovídáme o obrovských masakrech, které vůči sobě vedou jednotlivé odnože muslimského náboženství, jako jsou hlavně sunité a šíité. Tak nějak ale zapomínáme na to, jak to vypadalo tady v Evropě, když se do sebe pustili vyznavači různých odnoží křesťanstí, jako jsou na příklad katolíci a protestanti. Jestli se někdo domnívá, že ty současné masakry mezi muslimi jsou horší, než byly ty mezi křesťany, tak se hluboce plete. Ten největší konflikt tady na území Evropy, byla Třicetiletá válka. Jedna strana masakrovala tu druhou a obě při tom vzývaly Krista. Stav obyvatel v Evropě jako takové údajně klesl až o třicet procent. Byly ale také oblasti, které se vylidnily zcela. Město Magdeburg mělo před touto válkou 25 000 obyvatel. Po ní jich zůstalo s bídou 2 500. Aby lidé nezemřeli hlady, tak se uchylovali ke kanibalismu I tady u nás, v nynějším Česku. A to vše pod praporem Krista.

S obavami, ba až s hrůzou, někteří již dnes sledují vyvražďování křesťanských minorit v arabském světě, či zaplavování Anglie, Francie, Holandska a dalších států muslimi všeho ražení a jejich následné řádění, kdy na svých demonstracích vyzývají Angličany či Holanďany, že když se jim to nelíbí, tak mohou ze svých zemí odejít, protože dnes jsou to již země jejich, tedy těch přivandrovalých a s láskou a porozuměním přijatých muslimů.

Opět mi při tomto ale vytane na mysli řádění křesťanských a také protestanských nájezdníků na Jižní, Střední a Severní Ameriku, Jižní Afriku či Austrálii, kde pak opět pod praporem té jediné pravé církve (dosaď si jakou odnož křesťanství chceš) likvidovali místní obyvatelstvo jen proto, aby si mohli přivlastnit jejich půdu a zem. A vybily jich milióny. Kam se na ně ti dnešní muslimové hrabou.

Takže skutečně by bylo vhodné křesťanství nevzpomínat. Protože pokud by se ti muslimové skutečně poučili z dějin toho našeho láskyplného křesťanství, tak to bychom se měli na co těšit.

Úžasné je také sledovat představitele těch některých lidskoprávních organizací a také některé české a evropské politiky, kteří se nám snaží za každou cenu vnutit pocit viny za to, že k těmto „utečencům“ nejsme dost vstřícní, že nejsme dost chápaví a nechceme se s nimi podělit o výdobytky našeho sociálního systému. Při svých proslovech na téma „Přijměme utečence“ přímo přetékají láskou vstřícností a porozuměním. A při tom neustále argumentují tím, že jsou to utečenci možná pronásledovaní a určitě z chudých zemí. Ještě nikdy jsem ale nikoho z nich neslyšel hovořit o tom, že oni sami na důkaz svého stále otevřeného a láskou přetékajícího srdce  přijali do svých bytů, domů a vil některé české bezdomovce, a s láskou a porozuměním že by se s nimi rozdělili nejen o své bydlo, ale také o svůj plat.

Takže jak je to tedy s tou jejich láskou a porozuměním? Nebo ty plamenné řeči vždy platí  jen „pro ty dole“?

Mnozí z nich se domnívají, že nejdříve je potřeba počkat, jestli tito lidé u nás nějaké zlo budou páchat, a teprve pak že je možné proti nim zakročit. Již neříkají jak. Protože pokud tito lidé mezitím dostanou české státní občanství, tak již neudělá nikdo nic.

Ve Francii ti, kterým bylo dáno francouzské občanství, dnes vraždí rodilé Francouze, kladou bomby, vraždí francouzské židy a nepohodlným Francouzům uřezávají hlavy.

V Anglii vraždí anglické vojáky, kladou nálože do dopravních prostředků a požadují zavedení práva šaria. Na demonstraci pak nesou transparenty chválící jejich boha a s odvoláním na něj žádají vyvraždění a vyhnání rodilých Angličanů.

V Nizozemsku je to obdobné.

Dovedu si představit, že kdyby chtěl někdo na ulici někoho zabít, tak mu poskytnu ochranu svého bytu a dokonce jej budu bránit.

Zrovna tak si ale dovedu velmi živě představit, jak bych takového člověka s pěkným rozběhem ze svého bytu vykopl, pokud by se pokusil zavádět mi v něm mně nepřijatelné způsoby myšlení a konání.

A stejně, jak se domnívám, bychom se měli chovat i k těm dnešním „běžencům“. Protože pokud nejdříve ze svého domu uděláme i jejich dům, tak už se jich nezbavíme.

Pomozme jim na nezbytně dlouhou dobu, pokud jsou ve své vlasti pronásledováni, utiskováni a pokud jim hrozí za svobodu myšlení smrt. A pokud se v té jejich zemi situace nebude lepšit, a ten dotyčný se přizpůsobí našemu prostředí a našim zvykům, pak mu umožněme, aby získal i naše občanství.

Jestli ale nic z toho tento člověk učinit není schopen, pak jej co nejrychleji dopravme zpět buď do jeho země původu, nebo tam, kde po takových, díky svým láskou přetékajícím srdcím a zatemělému mozku, projeví zájem

A co s tou druhou skupinu, kde nejsou utečenci před násilím, ale jsou to cestovatelé za lepším?

I mezi nimi mohou být lidé, kteří mohou být naší společnosti přínosem. To znamená, že sem nechtějí přinést jen své jiné oblečení, jen jiné zvyky a jen své jiné tance a písně, nechtějí být prospěšní jen sami sobě, ale celé této společnosti. Pak s takovým člověkem uzavřeme dohodu – „My ti teď umožníme, abys tady zůstal a aby ses projevil.  A pokud po pěti či deseti letech my stále budeme spokojeni tebou a ty ještě stále budeš spokojený námi, a budeš tady ještě chtít zůstat, tak ti dáme i naše občanství. Pokud se ti tady líbit nebude, můžeš kdykoliv odejít jinam. Ale pokud se nám nebude líbit, jak ty se projevuješ tady u nás, tak odejít budeš muset. A to i se svou ženou a svými dětmi.“

Kdysi tady v českých a moravských krajích nesídlili žádní Slované. Tato zem patřila Keltům a Germánům. Kdo byl před nimi, nevím. Pak ale přišli naši předci a jejich zem si přivlastnili. Nevím, jestli jich nejdříve větší část vyvraždili a ty ostatní pak vyhnali, tedy že se ti původní neuměli ubránit, nebo jestli to bylo jen na základě domluvy. To se mi ale zdá, vzhledem k mentalitě Germánů, Basků a Irů, dost pochybné. Faktem ale je, že potomci těch původních obyvatel dnes žijí v Německu, ve Španělsku, ve Francii a ve Velké Británii.  A tady o jejich tehdejší přítomnosti víme jen na základě vykopávek jejich bývalých domovů a jejich hrobů.

Možná, že se dnes chystá obdoba tohoto střídání. Pokud ano, tak bude záležet jen a jen na nás, jestli se necháme nově příchozími vyhnat či vyvraždit nebo jestli svou zem, svou kulturu a své zvyky ubráníme.