Dva mikro-příběhy stejnopohlavních párů a jeden malý úvod.

(Poznámka úvodem : Časopis Roots mne před časem požádal, jestli bych nenapsal svůj názor k problematice manželství a možnosti adopce dětí stejnopohlavními páry. Napsal jsem k tomu tři články.

První jsem se souhlasem šéfredaktora Roots zveřejnil na svém blogu pod názvem: "Názor laika k adopci dětí stejnopohlavními páry." a tento rozpoutal velkou diskusi. Na něj navazuje tento můj druhý článek. Třetí, tedy ten poslední na toto téma, zde uvedu v následujících dnech. Za tu diskusi k prvnímu článku jsem všem velmi vděčný, a budu rád, pokud bude pokračovat. Autor.)

Úvod:

Někdy kolem roku 1960, to mi bylo čtrnáct let, probíhal v Paříži soud s lesbickou ženou. Podnětem bylo, že se na veřejnosti líbala s jinou ženou. Dopustila se tím porušení zákona o exhibicionismu a hrozilo jí vězení. Když byla soudem vyzvána, aby vysvětlila své počínání, řekla něco, co velmi změnilo mé tehdejší pubertálně radikální názory na tuto problematiku. Řekla něco ve smyslu „Vy tady ve mně vidíte ženu, která se provinila tím, že miluje jinou ženu. Já ale vím, že žena nejsem. Jsem muž, který se narodil v ženském těle. Nevybral jsem si to a nijak to nemohu ovlivnit. Tento soud není a ani nemůže být spravedlivý.“

Příběh první:

Jmenují se Eva a Gabriela. Je jim málo přes třicet. Eva pochází ze Slovenska. Tam také vystudovala medicínu a dnes pracuje jako lékařka v Ostravě. Prostřednictvím internetu se seznámila se svou životní partnerkou Gabrielou. Ta také vystudovala vysokou školu. Dnes pracuje jako inženýrka kontroly kvality.

Chvíli si dopisovaly, a zjistily, že jejich zájmy i jejich žebříček hodnot je prakticky stejný. Pak se setkaly osobně. A byla z toho láska na první pohled. Po půl roce se rozhodly pro společný život a v roce 2017 oficiálně uzavřely registrované partnerství. Oslavily to se svými rodinami a s přáteli, a byly šťastné.

Jenže k úplnému štěstí jim přeci jen něco chybělo. Ale i to dokázaly vyřešit. Začátkem roku 2019 se jim narodil syn Toník. To JIM bych chtěl zdůraznit. Není jen jedné z nich, je JEJICH. Obě ho milují, obě se o něj bojí, když onemocní, obě se z něj těší, a obě z něj chtějí vychovat príma kluka, který vždy bude vědět, že ony jsou jeho zázemím, oporou, a také otevřenými náručemi v době, kdy bude potřebovat pohladit.

Příběh druhý:

Jmenují se Milan a Bohuslav. I oni se seznámili přes internetovou seznamku. To bylo před čtrnácti lety. Teď již více jak deset let žijí ve společné domácnosti. I tady byly pro jejich vzájemné soužití rozhodující vzájemné sympatie, podobné zájmy a velmi blízký žebříček hodnot. Milan pracuje jako asistent soudce na Krajském soudu. Bohuslav pak jako učitel na gymnáziu. V současné době ale nepracuje. Je na rodičovské dovolené. V srpnu 2019 si totiž osvojili ani ne půlročního chlapce, který byl v té době v krátkodobé pěstounské péči. Jmenuje se František. Vlastně si ho mohl osvojit pouze jeden z nich. U soudu, kde byl jejich případ rozhodován, ale museli být oba. Aby jeden z nich mohl malého Františka osvojit, musel mu k tomu jeho partner dát souhlas. Při tom ale sám k chlapci žádná práva nezískal. Rodičovská práva má k němu jen osvojitel. Proč bylo nutné do procesu osvojování zabudovat tuto hloupou a zlou kličku?

Pro to osvojení se nerozhodli proto, že by je někdo nutil, nebo aby byli „in“. Jako každý normální člověk i v nich je zakódována touha po dítěti. Touha, mít někoho, o koho se mohou starat, koho, když to bude potřeba, mohou chránit, komu mohou předávat své zkušenosti, koho mohou učit žít v této naší společnosti, a kdo již jen tím že je, jim bude dělat život plnější a radostnější.

I oni mají to štěstí, že jsou obklopeni rodinou a přáteli, kteří jim fandí. Nevidí v nich raritu, ale normální pár. Jsou to pro ně rodiče malého Františka

Mohlo by se říci, že oběma párům tedy již nic nechybí. Jenže to není pravda. Jsou jiní než je většina, a tak jim to stát dává znát. Jistě, již jim pro jejich genetickou jinakost nehrozí upálení na hranici, a dokonce ani vězení, ale naši poslanci a úředníci jim stále dávají znát, že se jim na nich něco nelíbí. A tak je diskriminují nesmyslnými zákony a nařízeními.

Když malý Toník nebo František onemocní, nárok na OČR má jen jeho biologický rodič či osvojitel.

Pokud by se jejich nebiologický rodič či ne-osvojitel zeptal lékaře na jeho zdravotní stav, tak se nic nedoví, protože mu to lékař říci nesmí.

Pokud některé z těchto dětí musí zůstat v nemocnici, a je potřeba, aby tam s ním zůstal jeden z jeho rodičů, tak ten nebiologický, či ten ne-osvojitel, to být nesmí.

Stejnopohlavní partneři nemohou mít společné vlastnictví, ale jen vlastnictví podílové.

Nebiologický rodič a ne-osvojitel nemají právo na rodičovskou dovolenou, a sami s dítětem, o které se se svým partnerem starají, nesmí jet na zahraniční dovolenou. Můžete říci, že dovolenou přece mohou trávit spolu. Jenže ne vždy je to tak jednoduché. Znám případ rodičů, kdy jejich dcera trpěla nemocí zvanou cystická fibróza. Lékařem jim bylo doporučeno, aby s ní byli každý rok co nejdéle u moře. A tak se střídali. Táta s ní jel do Chorvatska jako první a za dva týdny jej tam vystřídala jeho manželka.  Toto ale u stejnopohlavních párů není možné.

Pokud v heterosexuální rodině dojde k úmrtí jednoho z rodičů, dítě automaticky zůstává v péči toho druhého z rodičů. A to i tehdy, když není jeho biologický rodič. U stejnopohlavních párů toto neplatí. Nechci přivolávat žádné neštěstí, ale pokud by Toníkova biologická maminka nebo Františkův osvojitel zemřeli, budou muset jejích „registrovaní partneři“ žádat úřady, aby Toník či František byl ponechán v její péči. Budou muset žádat. To znamená, že jim také nemusí být vyhověno. A takto by se dalo pokračovat dál a dál. Je to normální?

Podle průzkumů mezi obyvateli naší země je většina společnosti pro to, aby se tyto nesrovnalosti odstranily. Tím nejjednodušším způsobem by bylo uzákonění manželství stejnopohlavních párů, jak to je na příklad ve Francii, v Rakousku nebo ve Švýcarsku. To ale naši zákonodárci připustit nechtějí. Proč? To mají nějakou niternou potřebu se těmto lidem za něco mstít? A za co? A za co se při tom mstí i těm jejich dětem?

Ano, stejnopohlavní páry se již nemusí skrývat, a dokonce se mohou dobrat i toho, že si smějí osvojit dítě. Vzápětí nato se ale jak tito stejnopohlavní partneři, tak i jejich děti, dostávají do mlýna státem páchané perzekuce. Skutečně je to nutné?

(Článek je zde zveřejněn se souhlasem šéfredaktora časopisu Roots.)