Na povrchu zemském se vyskytuje několik druhů sopek. Nebudu se zabývat jejich rozlišováním a specifikací, protože na to nejsem odborník, ale o jednom druhu bych se přeci jen rád zmínil, a to o sopce bahenní.
Je to kupodivu, ale tento projev naší Země mi připomněl dvoustránkový rozhovor s bývalým presidentem tohoto nešťastného státu v sobotní MF Dnes pod názvem „Václav Klaus: Nikdy Havlovi neodpustím“
Je mi jasné, že někomu, kdo nesleduje tu červenou nit, táhnoucí se prakticky všemi rozhovory, které si tento náš (zaplaťpánbu) exprezident někde vynutí, se může zdát dost podivné, jak mi někdo takový, jako je Václav Klaus, může připomínat sopku.
Takto uvažujícího člověka ale musím hned v počátku opravit. Pan Klaus mi nepřipomíná sopku, jakou si většina lidí vybaví, pokud na ni dojde řeč, ale sopku s přídomkem bahenní.
Sopka, jako je na příklad Etna, to je nádherný výtvor přírody, který vzbuzuje až posvátnou hrůzu. Chrlí oheň, metá balvany a lidé si v její blízkosti velmi rychle uvědomují, jak jsou malí a nicotní.
Bahenní sopka, to je něco jiného.
Mně osobně bahenní sopka připadá jako nepovedený pokus naší matičky Země stvořit sopku normální. Jenže někde se to zadrhlo. Něco nebylo tak, jak mělo být. A tak místo stvoření posvátný oheň chrlícího gigantu, to skončilo stvořením smradlavé, špinavé díry, produkující tuny bahna a kubíky merkaptanu podobných plynů.
A tento kripl mezi sopkami pak to své bahno stříká všude kolem sebe, aby špinavý byl nejen on, ale i vše ostatní okolo něj. Patrně má mindrák, že není dokonalou sopkou.
Výroky pana exprezidenta Klause v MF Dnes právě tuto planetární žumpu velmi připomínají.
I on, přestože svými činy spíše připomíná nechtěný nežit na tváři této planety, se tam prezentuje jako ten nejgeniálnější božský výtvor, který ale bohužel nikdo není schopen pochopit.
A tak se snaží povznést sám sebe nad ty druhé tím, že na ně chrlí to své bahno a ten svůj smrad. Nejvíce pak samozřejmě na tu příčinu své zamindrákovanosti, na pana presidenta Havla.
Když byl ještě pan president Havel naživu, tak si přeci jen tak netroufal.. Sice si sem tam rýpl, ale raději příliš daleko nezacházel.
Nyní je ale pan president bez mála tři roky mrtvý. A bahenní sopka již ten svůj smradlavý a špinavý mindrák v sobě neudržela.
I když hovořit v případě toho rozhovoru s panem Klausem o sopce, třebas jen bahenní, je asi přeci jen přehnané.
Spíš ten rozhovor připomíná protržení jímky pod latrínou.
Ostatně ta velmi veliká úvodní fotka pod titulkem toho zmiňovaného rozhovoru docela přesně zobrazuje pocity jednoho zapšklého a zamindrákovaného dědka, který někde na latríně ze sebe tlačí to své bahno.
