Z jiných světů

Stává se to. Věkem se nám ztratí schopnost myslet tak, jak je to obvyklé. Dožijeme se požehnaného věku. Jen si z toho moc nepamatujeme. Skleroza, demence,  Alzheimer nebo průvan v hlavě. Říkejme si tomu jak chceme. Strašák.

Je to už opravdu dávno. Seděli jsme u velkých hrnků s pořádným turkem, na stole talíř s poctivými buchtami. Babka (jinak se babičkám v tom drsném kraji neříkalo) nám vysvětlovala, že je třeba otrhat hrušky a ona už na ten strom nevyleze. Vtom do kuchyně rázně přikráčel děda. Vypadal naléhavě. Prý mu farář vzkazuje, že na kostele upadl kus okapu a jestli by to přišel opravit. "Zajdu tam hned, Žofko, řekl odhodlaně." Babka Žofka vzdychla a zabrblala cosi o bláznivém dědkovi, co už by nevylezl ani na půdu, natož na kostelní věž. Pak ale vstala od stolu a domanévrovala dědu ke své židli. Sedl si a ona mu šla nachystat svačinu.

Zatímco jsem babičku se zaujetím pozorovala, děda se s námi dal do řeči a vyptával se, jak se máme. Jeho paměť už v té době přeskakovala do dávných dob a "babka" to s ním rozhodně lehké neměla. Teď v klidu namazala krajíc chleba, dala do pytlíku od mléka a podávala ho dědovi: "Tak co, Hansi, jdeš to toho kostela?" Děda ji německy poslal ke všem čertům. Co by dělal v kostele? Vždytˇ je dneska čtvrtek. Babi pokývla, vybalila chleba a dala mu ho na talíř. Děda se  nasvačil. S chutí u toho německy hartusil, že si babka nic nepamatuje. Když jsem byla malá, vždycky se s ní hádal německy, abychom jim, my děti, nerozuměly. Byla sobota. A já už jim dávno rozuměla.

Když děda zas odešel na dvorek na lavičku,babka Žofka si povzdechla, že má ten dědek úplně prázdnou hlavu a vůbec neví, kde je. Do práce takhle odcházel často. Se svačinou a papírovou desetikorunou obešel ulici a buď se sám vrátil nebo ho přivedl  někdo ze sousedů. To se lidi ještě o sebe zajímali a na vesnici to bylo snadné. Děda prožil svůj život doma. A "babka" je za všechnu tu péči (u které si uměla pěkně od plic zanadávat) jistojistě v nebi.

Svět se změnil. Rodiny nedrží tak pohromadě jako dřív, medicína nachází nové a nové postupy, žijeme déle. A tak si nás nachází onen strašák demence stále častěji. Když už nemají příbuzní možnost nebo sílu k domácí péči, nastupuje pobyt ve speciálních zařízeních pro lid s demencemi. Jsou tam v bezpečí, jsou tam lidé, kteří se o ně dovedou postarat. Ale jsou to také lidé, kteří neznají a nemohou znát jejich příběhy. Jejich momentální realitu, jejich obavy. 

Mám v poslední době vzácnou příležitost sledovat, jak se mnohde snaží dopřát lidem co nejdůstojnější život. Pochopit a respektovat jejich rozpoložení, brát je tak vážně, jak je to jen možné. Když už nám ze společnosti zmizel ten obyčejný selský rozum, snaží se k němu vracet. Učí se chápat, že dementnímu člověku nemá smysl jeho realitu brát. Že ho nelze přesvědčit, vyléčit, že mu nelze vysvětlit, že čas jde dál.

Že je lepší po vzoru babky Žofky a tisíců jí podobných respektovat časoprostor toho, kdo zůstal bez celistvé paměti. A tak se to pečovatelé znovu učí. Vracejí se od vědy k samotným kořenům lidství. Jistě, ona z toho dneska hotová věda je. Názvy, termíny, pojmy, metody, kurzy. Žijeme prostě v takové "standardizované době". A pečovatelé se to učit musí - je prostě nesmírně těžké uchopit minulost lidí, kterého životem provázejí jen krátký čas. Které v dobách, kdy byli na vrcholu sil a lezli po kostelních věžích,  neznali. Taková práce si zaslouží obrovský respekt. Stejně, jako život každého člověka. Tahle témata by měla plnit stránky novin.

Kdysi jsem četla o zařízení v Německu (dávno mi vypadlo kde), kde klienti "utíkali" ze zařízení, když jim to paměť všechno zamotala. To je pak zastavila autobusová zastávka, z níž už dávno nejezdily žádné spoje. Pečovatelé je tam spolehlivě našli. Poseděli, popovídali, probrali, co klienta trápí a třeba i to, že sluníčko svítí a v klidu se vrátili zpět do domova. Později o tom někdo napsal odborný článek a nápad se ujal. Dneska jsou v řadě domovů malé či větší zastávky, .z nichž neodjíždí žádný spoj. Ale dá se tam na něj čekat. A popovídat si o tom, kam je třeba jet. Do práce, na rande, do tanečních, pro děti do školky, za mámou do nemocnice. Do péče se tak masivněji vrací selský rozum a respekt k životní zkušenosti těch, kteří už navždy uvízli ve smyčkách vlastní paměti. Nastává čas hledání jejich minulosti a zachování vzpomínek.

Personálu to pomáhá zvládat péči o klienty bez uklidňujících léků. Klientům to zase usnadňuje život. Nemusí bojovat o svou realitu. Nemusí mít strach. Neztrácejí důstojnost.

Takovou, jakou měl můj děda, když s krajícem namazaného chleba vyrazil "do práce".