Díky.Připomněla jste mi vzpomínku na podobné příhody, které se nám, když babička ještě žila párkrát také staly.

Když jsme za ní občas přijeli na návštěvu, tak po nějakém tom posezení a pohovoření babička i když byla doma pronesla:

"Tak jsem vás ráda viděla, ale teď už je čas, abych zase jela domů." A začala se tak nějak vypravovat na cestu.

Škoda, že neměla poblíž nějakou takovou zastávku kam by se v té chvíli mohla vypravit ...

Takhle mi nezbylo nic jiného, než zrovna včera, kdy právě bylo výročí jejího posledního odchodu, zapálit svíčičku a chvilku na ni vzpomenout.

Tak to jsme se u té svíčky pěkně tématicky sešli. To je skoro jako na té zastávce. Díky, že jste napsal. (Ony ty naše babičky už zase mají "v jiných levelech životní hry" všechno pod palcem).

Příroda se proti tomu prodlužování věku brání zuby nehty. Asi k tomu má důvod.

Tak na viděnou na zastávce.

A já ti tam budu povídat, jak jedu za Řeháčkem do té Ameriky. :-))

Snad každý člověk je originál a zaslouží si pozornost. Proto - vyslechnout, neposmívat se. Přeji si (a i svým blízkým), abych takovou zastávku nikdy nepotřebovala.

Doba ale přeje dravému mládí.

I dravé mládí je stav dočasný...v tom je ta bolest celé situace.

Dobrý konec pro postiženého, děs pro okolí...

Pamatuju si z LDN jednu paní, už nechodící, co šílela, že se zvedá vítr, že bude bouřka a musí tedy jít sundat prádlo. Paní doktorka jí s klidem slíbila, že to udělá sama. Byl leden...

On je to asi nejlepší způsob. Všichni (dle svých skormných možností) vyhrají a trápení je trochu menší.

Jani, můžu dodat jen díky za článek

Já děkuji za zastavení u takhle vážného tématu. Klobouk dolů, Pavle.

alzh. tchýně... rok dva jsem zvládala, pak už to vážně vůbec nešlo... kontroly , telefony z práce...obavy... Nemusely jsem se, ale vím, jak člověk vše přehodnotil a mě jí začalo bejt strašně líto. Nejhorší , uplně nejhorší , je ta cesta těch lidí k tomu zlomu, kdy ví a ještě by chtěli... a ví, že nemohou. Přála jsem jí zlom, jisté ,, mentální,, vysvobození...

Jani, o těch zastávkách vůbec nevím a tobě také

Vím, nedá se to...

Měla jsem doma babi, už je to dávno. Bála jsem se hnout z domu.

Proto se mi tak "líbí" ten lidský způsob péče. S minimem léků, s plynutím (když je to možné) na vlně toho, co ten který člověk právě cítí. Zkusila jsem si představit svůj strach, že mne nepustí do práce (třeba na ten autobus). Asi bych se vehementně bránila. No není lepší posedět na zastávce?

Je takových možností víc. A co je štěstí, jsou zaujatí lidé, kteří to těm, kterým neslouží paměť ,dopřát chtějí.

Tobě díky za návštěvu. A za tu zkušenost...

Napsat to fakt lépe nejde. Je to přesné.

O tom domě se zastávkou jsem taky četla.

Zvláštní, jak jsou ty nejúčinnější věci často jednoduché. Děkuji za přečtení, Marie.

Jediná KARMA nestačí!

Určitě stačí, děkuji, že jste se zastavil u tak "nevděčného" tématu. Zkusím se k němu vracet, myslím, že si to zaslouží.