Waltz, dort a síť

Některé víkendy jsou monotématické a někdy přebíháme od jednoho k druhému a dny jsou jako barevná mozaika. Takový byl u nás tenhle víkend. Pekla jsem dort. Jedno dítko se totiž stává občanem, což je, jak jistě uznáte, věc zásadní. 

J.M.

Obsahem článečku ale nebude recept na dort. Všichni máme své osvědčené a těch nových je na Síti spousta. Chce se mi povídat si o tom, jak se svět mění. A my s ním.

Ať se nám to líbí nebo ne, lidský mozek neprochází vývojem stejnou rychlostí, jako se mění technika. Máme prostě mozky z doby, kdy lidé žili v tlupách někde na africké náhorní plošině. Ženy jsou pořád strážkyněmi jeskyní a ochránkyněmi slabých. Jen ta jeskyně vypadá úplně jinak. S rozvojem internetu přesáhla hranice domova a vystrkuje tykadla do míst, kde máme své blízké. A to se pak dělá jinak všechno. Dokonce i to pečení dortů je jiné.

Předehra:

"Jaký chceš dort?" Na blbou otázku dostávám blbou odpověď. Junior chce prostě velký. Když se zatvářím tak, že i puberťák se podiví, doplní, že by tedy mohl být čokoládový.

Hledám nějaký prima recept - na Síti. Objevím, uložím do záložek. Uf. No jo, ale jak by měl vypadat? Mozkové závity se uzlují, přemýšlím, co je teď pro Juniora zásadní.

Kolo. Hm...to nebudu umět.

Škola a přijímačky. Tím mu nebudu kazit narozeniny

Občanka. To by nebyl zajímavý dort.

Počítač. To fakt nepeču.

A pak už nevím. Co toho kluka ještě baví? Pořád by spal.

JO! Postel!

Ptám se mistra googla na obrázky dortů, hledám inspiraci...a nacházím. Uf. Uf. "Stavil by ses mi zítra v obchůdku pro cukráře pro marcipán?" Otázka směřuje k mému muži, který jen kývne hlavou: "Jasně, hoď mi to, prosím do kalendáře." Házím. Ráda.

Dortovíkend:

I.

V pátek vytáhnu všechno, co potřebuji. Znáte to. Mouka, cukr, vajíčka, kakao, čokoláda, máslo a zase máslo, karamel a další a další, Prostě co se tak dává do dortu, když zrovna nejste pejsek a kočička a vynecháte okurku a myš. Na baru trůní váha a na naprosto čestném místě je opřený tablet.

Otvírám stránku s receptem a vážím suroviny, míchám, šlehám sníh. Prťavá mi ze všech sil asistuje. Buch, vajíčko letí z poloviny do dřezu a z poloviny na zem. Uklízíme, mícháme, šleháme a do toho:

• Probereme se sestrou Prťavé po Síti, kteréže kytky to vlastně jsou letničky a co znamená trvalka. Kupuje si tulipány.
• Dcera si domluvi, že ráno potřebuje půjčit auto a pošle fotku kotěte lovícího v televizi lyžaře.
• Junior (oslavenec) se mnou přijde probrat carevnu Kateřinu. Pomáhám si wikipedií. Dějepis mi nikdy nešel.

Čokoládový korpus se peče, těsto na mandlový čeká v míse. Vaříme pudink, mícháme máslo a karamel. Krém jde odpočívat do ledničky.

• Manžel píše, že končí jeho pravidelná páteční pivní debata a že jde domů.
• Mladší dcera se ptá, jestli mám doma lak na vlasy. Zítra jdeme na ples.
• Domlouváme s kamarádkou podrobnosti spinkání dětí na plesovou sobotu. Děti se těší. Dospělí taky.
• Brácha Prťavé jde taky na ples, ale tomu se nechce. Stihne mi to napsat dřív, než usnu.

V té době už se oba korpusy chladí pod utěrkami a potahovací hmota je nabarvená. Když padám do postele, vidím to jako docela úspěšný večer.

II.

Vyrážím k kadeřnici. Občas je potřeba vypadat jinak. S barvou na vlasech popíjíme kafe a povídáme si. Nejsem sama, kdo jde večer plesat. Všechny máme po ruce chytré telefony.

• Manžel z obchodu hlásí, že je mlíko v akci a že bere dva balíky.
• Junior chce vědět, kolik má oloupat cibulí, neb jsem neformulovala dost přesně.
• Dcera chce fotku účesu. Nefotím. Uvidí mne večer. Nesnáším focení.

Doběhnu domů, vaříme si kafe a slepím dort. Tuhne v lednici a kolem všechno víří. Vaří se oběd, Domem tančí smeták, prachovka a mop. Češu kocoury. Letos začali línat brzy. A k tomu jsem neustále ve virtuální jeskyni.

• Copak si večer beru na sebe? a co si berou dcery?
• Jestlipak bude volný ten náhrdelník po babičce?
• Kterou knížku od Kinga už Junior četl?
• Když peču čokoládový dort, co bude mlsat dcera, která nesmí kakao?

Když už v mezičasech ťukám do tabletu, koukám do diskusí na idnes. Blbej zvyk posledních měsíců. Sedím na schodech, čekám až uschne podlaha a ťukám. Čtu cestou pro zapomenuté máslo.  Krásně to vyplní prostojové minutky. Monitoruji svou jeskyni. A prostor okolo ní. 

Zdobím dort a mezi všemi těmi mými serepetičkami a barvičkami je pořád telefon. Nene, má drahá mláďata, teď ho do ruky nevezmu, přilepila bych se k displeji. Ale pořád všechno vidím. Junior škrábe brambory na nedělní oběd, píše mu kamarád, že přijde v pět. Modeluji prdelku spícího marcipánového výrostka, přemýšlím, jak udělat "maskáčové"marcipánové povlečení. Bolí mne záda. Lepím jednotlivé díly k sobě, stříhám vlasy a najednou je hotovo. 

• Fotím dort.
• Prolítnu vzkazy a napíšu dceři, že máme plnou troubu šunkafleků. Nedají si taky? Nedají, mají řízek.
• Potvrdím, že brambůrky a džus na večerní flám dětí jsou připravené.
• S nohama na druhé židli a u kafe probíhám blogy na idnes.
• Brácha píše, že nepřijede. Bacil ho bacil. Představím si ten hrnec brambor ve sklepě. Ach jo.

Večer protančíme na báječném plese. V tombole vyhrajeme salám a okolo sálu kroužíme v rytmu tang a waltzů. Na diskotéce si užíváme romanťárny z let přítomných i minulých.

• Manžel v různých intervalech sahá po telefonu do kapsy. Dnes má službu v jeskyni on. Dětský camp v našem obýváku je v pořádku, nikomu nic nechybí a dům stojí. 

III.

V neděli rozverně vstáváme, útlum přijde až později odpoledne. Oběd, oslava, gratulace, dort. Děti se rozbíhají a rozjíždějí s výslužkou. 

• Na telefonech mi pípá, že dojeli dobře.
• Dospělí sourozenci oslavence chtějí vědět, jaký měl na dortu zadek. Fotíme jim marcipánovou prdelku a posíláme.
• Junior se dožaduje fotky dortu. Prý je hustej. Chce ho vidět kámoš. Posílám.

Vypínám. Zvonění i sebe. To víte, víkendový kvapík a noční waltz si chvilku odpoledního "zamyšlení" zaslouží.

Jeskyně:

Žijeme, pracujeme, radujeme se, staráme se o své blízké i vzdálené, opatrujeme děti, rodiče a někdy i "cizí" lidi. Jsme pořád stejní. Jen mám v rukou jiné nástroje a jiné možnosti. Do některých životů technika prorostla víc a do jiných méně. Víme o sobě i na dálku. A jako všechno je technika dobrý sluha a zlý pán. Buďme v kontaktu ve své virtuální jeskyni, když chceme. A nebuďme, když nechceme. Jen bychom mohli i v tomto "žít a nechat žít". Nechat těm kolem nás jejich způsob, jak opatrovat svoji jeskyni a netvrdit jim, , že jen my to děláme dobře a oni nemají tu svoji v pořádku. Navzdory Síti se Jeskyně (naše životy) nestaly věcí veřejnou. V rychlých soudech se můžeme mýlit. A můžeme zranit. Někdy i dost. Téměř vždycky zbytečně. 

Mimochodem, dort jde docela na odbyt. Nic se nepřipálilo, nesrazilo, napokazilo. Chutnal všem. Zřejmě jsem ho neodflákla. 

(Napsáno pro Šárku M.)