Tohle mi neříkej, tak blbá nebyla ani Tamara
Kadeřnictví je prostor plný záhad. Barvy se přesouvají z tubiček na vlasy, lehké cvakání nůžkami a trocha teplého vzduchu vyrábí z mamin kočky, které by cestou z kadeřnictví nejraději vyrazily na taneček místo na nákup. Aspoň já to tak mám.
Mám kadeřnický rituál. V přesném čase, na přesném místě, v pravidelném intervalu. Barva na vlasy, na alobalové růžky bych mohla přijímat signály z oběžné dráhy (kdybych ovšem chtěla), šálek kávy a hromádka pitomoučkých časopisů, které řeší takové ty zásadní věci, jako kdo-s-kým a kdo-s-kým-už-ne a kdo-měl-co-na-sobě a jak se dámě X, (óóó ta hrůza) přímo na červeném koberci odhrnuly šaty a ukázaly cosi, co by mohlo být křečovou žílou. Nebo snad modřinou? Není ona nakonec týraná...? (Chtěla bych mít jejich starosti.)
Můj rituál byl zcela nevybíravě narušen. Manžel usoudil, že je čas udělat si výlet a prodloužit si víkend o pátek. Právě o ten můj kadeřnicky rituální. Zvedla jsem telefon a domluvila si jiný termín. A tím to všechno začalo.
Je to tady, červené prameny v alobalu podpírané sponkami směřují k Proximě Centauri a vůně kávy k mému nosu. Osazenstvo čekárničky je logicky jiné než v mou obvyklou dobu. V křesílkách sedí dvě dámy, jedna má na hlavě úhlednou cibulku nahoru sčesaných vlasů, co se barví nejspíš do zrz, druhá dokonce natáčky. To už jsem roky neviděla. Přeskládávám si hromádku časopisů, Vondráčková se trápí rozchodem, Mareš měl na premiéře čehosi nemožné boty a módní policie preferuje ladění barev směrem k hořčicové (sakra, jaká to je?) škále.
Zrovna si vytahuji sluchátka, když zaslechnu: "No tohle mi neříkej, tak blbá nebyla ani Tamara." Přiznávám se. Hudbu jsem nechala spát v bezpečí paměťové karty a našpicovala uši. Tamara. Kdo by ji v našem městě neznal. Jedna z místních figurek. Ženská, která se zapomněla někde v osmdesátých letech, kdy by z fleku mohla poskakovat po pódiu mezi Kotvaldem a Hložkem. Natupírované blonďaté vlasy připomínající cukrovou vatu na Anenské pouti v týlu stažené černou mašlí, výrazné oční linky, světlý make-up, který jí dodával nezemský výraz. Černé kalhoty (vždycky), černá halenka, sako nebo bunda s výraznými vycpávkami na ramenou (vždycky), cokoliv z toho stažené do vosího pasu (vždycky). Potkávala jsem ji snad od prvního dne, kdy jsem se do městečka nastěhovala. Vypadala pořád stejně. Dny, měsíce a roky. Nebo si to nepochybně myslela v prapodivném zápolení s časem. Její děti chodily do stejné školy jako moje, jen byly starší. Potkávaly jsme se na bruslení a v knihovně. Nikdy jsem ji neviděla usmát se, nikdy jsem se nesnažila navázat s ní kontakt.
Pak se naše cesty přestaly protínat, přestaly jsme se potkávat. No jo. Tamara. Rozpoznatelná jako modrý panelák na sídlišti, jako zámek na náměstí. Dojemná ve svém snažení, trochu směšná, trochu k politování. Tamara spáchala sebevraždu, otrávila se hypnotiky. Byla pečlivě oblečená a nalíčená. Na lístku, který držela v ruce bylo jen "nechci být stará".
Hlavou mi v krátké chvilce proběhl její prapodivný příběh.
Paní Cibulku jsem neznala. Paní Natáčka bývala učitelkou hudby a dodnes řídí pěvecký sbor. Vídávám ji, jak na koncertech energicky a důstojně diriguje, občas se zhoupne v bocích v decentním náznaku tance. A neustále se usmívá.
"To máte těžké", řekne Cibulce. " V padesáti každá ta holka vypadá, jak si zaslouží. To baby v mém věku už vypadají jako kokršpaněl všechny." Nevydržím a usměji se. Cibulka si toho všimne, však už mne chvilku pozoruje. "Jooo, paní, tohle pochopíte později, na to jste ještě mladá." Mám radost, že jsem mladá a už se směji nepokrytě. Natáčka mne pozná a ptá se mne na děti. Nasadí si brýle a přiměje mne, abych ukázala pár fotek. Seznamuje mne s Cibulkou, středoškolskou učitelkou, která dneska dělá průvodkyni v zámku, prý aby přišla mezi lidi. Pak už ale jedna z kadeřnic Cibulku odvádí a já znovu otvírám časopis.
Natáčka se ke mně ale otočí. "Tak mne napadlo, neuvedla byste nám vánoční koncert?" S potěšením souhlasím, domlouváme si termín schůzky. Natáčka se zamyslí: "Zrovna jsme si s paní profesorkou (aha, to myslí Cibulku) rozvykládali, že má kolegyně, představte si, skončila v nemocnici." Zatváří se rozpačitě a dodá šeptem: "S depresí, no chápete to?". Mlčím, je mi jasné, že mi dopoví, co Cibulce nestihla. Poslouchám příběh o krásné ženě. Jemné, pracovité a talentované ženě, která hrála na harfu. Dokonce ve Vídeňské filharmonii. O ženě, která se v nějakém okamžiku rozhodla, že nezestárne. A bylo nejdřív po jemnosti, pak se nedostavila modrost a nakonec promrhal i talent. Neměla na něj, pro všechnu tu válku s časem, čas.
Když ji opustil manžel, zhroutila se poprvé. Odešel prý k daleko ošklivější, ale veselé. Když jí ve filharmonii nedali další smlouvu, protože už nebyla jemná ani pracovitá, zhroutila se podruhé, protože ji v orchestru nahradila mladinká hudebnice. Jemná a pracovitá. Vrátila se do našeho městečka a hledala viníky. Nacházela je snadno, vinen byl každý. Nikdo si ji podle ní dost nevážil, neoceňoval, nechválil. Muži ji neléhali u nohou ani v posteli. Když jí dcera vážně ale opatrně doporučila, aby si našla psychologa, zhroutila se potřetí.
Ve světě trošku směšné honby za mládím zůstala sama. Vrstevnice neviděly důvod trávit s ní čas. A ona je nevyhledávala, snad se bála, že se od nich nakazí. Mladší ženy nebavila, ať se snažila jak chtěla s nimi udržet krok. Muži, kteří hledali mladou ženu si takovou našli a ti, kteří hledali vrstevnici se také raději poohlédli jinde.
Zůstala sama, obklopená odlesky svých křivých zrcadel. A když si vlastním nákladem vydala knihu, kterou nikdo nečetl, zhroutila se počtvrté, tentokrát naplno. Tak, že skončila na uzavřeném oddělení v psychiatrické nemocnici. "To má z těch svých kosmetik a kdoví čeho", řekla posmutněle Natáčka. "Taková to byla talentovaná muzikantka, tolik toho mohla pro lidi udělat. No a teď ji pustí z blázince a ona si tak akorát začne šetřit na plastiku prsou. Ani tu harfu už nemá. Je jí taková škoda."
Vedle mé ruky zazvonil budíček znamenající, že šediny jsou zas na chvilku zakryty. Vstala jsem a zamířila ke kadeřnickému křeslu. Natáčka ještě zůstávala ve svém světě, jen mým směrem zlehka kývla hlavou.
"Nechápu. To radši budu vypadat jako kokršpaněl, ale budeme s děckama lidem zpívat." Řekla to a pak lehce, na maličkou chvilku podržela v ruce pomyslnou taktovku. Jemně jí pokynula k nástupu směrem, kde by před ní na koncertě stály soprány.
Jana Majová
Čas odečítání vah : Bílé džíny velikost 42
Tak nějak to roky přikapávalo. Nejdřív kila, pak otrávenost z nich. A pak jsem se vyspala do dne, který ráno vypadal stejně jako ty ostatní. Večer ale začal čas odečítání. Jídla, dekagramů i starostí.
Jana Majová
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze
O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze. Aneb "Babiprosímtěmohlabysmnetrochuposlouchat?Aspoňchvilkutřeba?"
Jana Majová
Malí velcí filharmonici - aneb kde múza o 106 líbá
Co se stalo? Hrálo se a zpívalo. Kde to bylo? Ve skleníku Květné zahrady v Kroměříži. Tak malí? Nebo velcí? OBOJÍ.
Jana Majová
Pes equinovarus - podpořte žlutou
Tenhle pes není žádný pes. Je to vrozená vada chodidel. Jedna z těch častějších, přesto málo známých. Tento týden je jí ale věnovaný. A tak si oblečte něco žlutého a pojďte se se mnou zamyslet.
Jana Majová
Ta, která se zastává otců - rukojmím rychle a navždy
Říká se, a já s tím skoro souhlasím, že ve sporech rodičů často lítají děti od jednoho k druhému jako špinavé prádlo. Už méně často máme příležitost si všimnout, že se otcové stávají rukojmím svých exmanželek.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
V Berlíně hoří výrobní hala firmy produkující zbraně poskytnuté Ukrajině
Hasiči na jihozápadě Berlína likvidují rozsáhlý požár výrobní haly, ve které jsou uskladněny...
Šli do stanu zjistit, zda nemají nádor. Krutou odpověď jich slyšelo 170
Preventivní akce Stan proti melanomu se v Praze, Brně a Ostravě zúčastnilo přes 3800 lidí. Lékaři...
Maláčová o důchodech: Nad 60 let jsou lidé bez šance. Rekvalifikují se, věří Pertold
Podcast Vláda v úterý schválila návrh důchodové reformy. Počítá se zvyšováním důchodového věku nad 65 let...
Ukrajině nastává „nejtemnější hodina“. Začíná mluvit o jednání s Rusy
Premium Ukrajinské armádě se stále nedaří stabilizovat situaci na frontě a nálada v Kyjevě je čím dál...
Získejte ZDARMA dětskou opalovací kosmetiku Lirene
S příjemnými hřejivými pocity ze slunečních paprsků k nám ale míří i nebezpečné UV záření. To na nás působí celoročně, a proto je důležité sebe i...
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 961x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.