Čas odečítání vah : Bílé džíny velikost 42

Tak nějak to roky přikapávalo. Nejdřív kila, pak otrávenost z nich. A pak jsem se vyspala do dne, který ráno vypadal stejně jako ty ostatní. Večer ale začal čas odečítání. Jídla, dekagramů i starostí.

Aby bylo jasno, jsem (skoro)celoživotní hlídačka váhy. To my, malé ženské, kterým přízemní mrazíky ozdobí jinovatkou řasy a k tomu máme poctivé moravské geny, míváme.Jsme krev a mlíko.

Měla jsem celý život (skoro) pocit, že je to nespravedlivé. Všichni kolem vás jedí víc než vy a nepřibírají, vy se podíváte na jídelní lístek a ručička váhy by vám byla schopna vrazit pořádný lepanec. Někdy po svatbě jsem si našla svoji fintu. Prostě jsem jedla tak, abych se vešla do plesových šatů. Abych se každou další plesovou sezonu byla schopna vydat na parket v jedněch a těch samých šatech. Docela to fungovalo. Dlouho. A pak...

...přestalo.

Je mi jasné, že štíhlouši mne teď nebudou chápat, ale fakt nekecám. To se člověku něco změní v životě, opustí svůj životní styl a neuvědomí si, že ten nový prostě může mít své slabé stránky. 

Nevšimnete si. Jsou to dvě-tři kila ročně. Máte spoustu zájmů a starostí, moc neřešíte sebe sama a taky si trochu lžete do kapsy. Pak vás něco pěkně postaví na zem. Většinou je to naprostá pitomost. V mém případě to byla poznámka fyzioterapeutky. Řekla: "Hrbíte se" a pekelně mne naštvala. Já? Tanečnice opelichaná? Byla jsem si jistá, že se ta ženská naprosto pomátla.

 Ale jen do té chvíle, než jsem se postavila doma před zrcadlo (co budu povídat, poslední roky jsem se před tím velkým spíš jen tak míhala) a uviděla...

...zcela jinou kočku, než tam stávala dřív. Hrbatou kočku. Kdyby jen hrbatou. Setsakramensky dobře oplácanou, hrbatou kočku. Málem to se mnou švihlo o zem.

Přišla "etapa zmatená" (jak se to stalo? vidím dobře? kolik vlastně vážím? proč není ve váze baterka? jak dlouho tam není?) následovaná "etapou analytickou" (co způsobuje změny metabolismu? jak je to skutečně s tou genetikou? je přibírání s přibývajícím věkem obvyklé? proč? jak-to-tělo-safra-vlastně-funguje?), "etapou filozofickou" (co je v životě důležité? je to váha? nebo hodnoty? zdraví? povaha? peníze? práce?) a "etapou deprese a paniky" (to nestačí, že je mi právě teď padesát? jakto, že mne bolí nohy? to už tak bude pořád?).

A nakonec "etapa povzdechů" (aaach jooo...).

Vloni v létě jsem se jednou vyspala do dne, který ráno vypadal stejně, jako ty ostatní. Netušila jsem, že večer začne čas odečítání. Vedly k němu tři kroky. V tom prvním jsem v Olomouci seděla v pracovně své lékařky a (i pro sebe překvapivě) si postěžovala, že ne-a-ne zhubnout. A jestli neví o nějakém šikovném výživovém poradci. Zvedla oči od monitoru a zadívala se na mne: "Paní M., myslíte si, že je něco, co nevíte o hubnutí?" (No, není...)

Druhý krok přinesla vzpomínka. Jela jsem vlakem domů a zrovna jsem se pečlivě rochnila ve své depčičce, když mi mozek přehrál vzpomínku na jedno dávné školení. A lektorku Soňu. Vážně netuším, co se nás tehdy snažila naučit a, ale v jednom okamžiku vysvětlovala, že když něco chceme, musíme si to umět zkonkrétnit a představit. "Neplánujte si, že zhubnete pět kilo. Plánujte si bílé džíny velikosti 42." Už tenkrát jsem se usmívala. Bílé džíny velikosti 42. Nesplnitelný sen. Ale...možná by stačily modré. Tmavě modré. A klidně 44.

Třetí krok. Dala jsem do té blbé váhy konečně baterku. A až pak jsem zjistila, jak MOC je ta váha blbá. Nebo spíš já? Rozhodně nejsem krev a mlíko, ale krev a kroupy. Hotové jelito. Kulaté. Ach jo...

Sestoupila jsem z váhy vzteky bez sebe a hned cestou ze schodů nainstalovala do mobilu kalorické tabulky (papírové deníčky už mne fakt neberou). A ještě ten večer poslala e-mail svojí olomoucké lékařce. Odpověď přišla druhý den, pár doporučení kvůli mým neklidným hormonům. Co-kdy-kde. A na závěr soukromé P.S. Prý si to mám udělat hezké. Zasmála jsem se. Hezké hubnutí? To není možné. Zvlášť, když jste se právě rozhodla pro asketický rok nebo dva. Nebo spíš asketické doživotí.

Po prvních tápavých dnech, kdy jsem požádala o podporu rodinu a kolegy v práci naopak o to, aby se mne na nic neptali, jsem hledala, "jak si to udělat hezké". A našla. Dobré maso. Skvělou hořkou čokoládu. Piniové oříšky. Výbornou kávu. Hořkou samozřejmě. O tom, co jíst a nejíst psát nemusím. Nevyžádané rady jsou k ničemu. Hubeňouři nepochopí, ti kulatější si musí hledáním svých cest projít sami a párkrát se odrazit od onoho děsivého "joja" než si nechají poradit. TI zkušení naopak teoreticky dávno vědí.

Přišla zima a všechny nás milosrdně zabalila do bund. Odečetla jsem deset kilo, přestaly mne bolet nohy, krevní tlak konejšivě opouštěl alarmující hodnoty a poprvé jsem vyměnila šatník. Ve chvilkách, kdy jsem klesala na mysli, protože moji Honzové se cpali něčím báječným v míře vrchovaté, zatímco já v mířičce mističkovaté, jsem si potají prohlížela na internetu šaty, kterým se točí sukně (a ve skříni pořád měla ty ve formátu tučňák). V té době začala vlastně jediná věc, kterou jsem nesla těžce. Tukové dlahy přestávaly fungovat jako polštářková stabilizační opora a  všechno mne začalo bolet. Fakt krizovka. Pak jsem ke svému milovanému tanci přidala cvičení. Ranní cvičení. FAKT ranní. V šest už jsem naskakovala na chodící pás a zvedala si tep. Já, sova každým coulem, každým pírkem, každým špekem!. Mělo to jedinou výhodu. Než jsem pochopila, že cvičím a nejde mi to, už jsem byla na cestě do práce. Ale ten budík, co mi v pět ráno říkal, že si mám obout tenisky, ten vlastně nenávidím dodnes. A vstávám. (Hele, umíte udělat svíčku?)

Jaro znamenalo další otočku šatníku a začátek léta třetí. K tomu lehký krok, rychlejší otočky v salse, schody snadno vybíhané, kratší sukně, víc radosti. Léto oslavu ročních dietin s odečtem 22 kilo.

A je kolem mne spousta veselých historek spojených s vracející se marnivostí. To už jsou ty lícové strany odečítaných deka a kilogramů. Nechám si je na jiná povídání.

A můj plán? Kabát. Takový krásný. Chybí mi k němu dvě kila, což nevadí, protože je léto a ještě mám čas. Teď potřebujeme všichni plavky a ty mám. A bílý džíny velikosti 42 taky.

(A tak, milé kočky, jestli vám někdo říká, že když je vám čtyřicet a víc, tak nezhubnete, tak mu nevěřte.  Je mi padesát a jeden rok. Prostě si naplánujte své "bílé džíny" a užijte si čas pro sebe. Nebo se na to vykašlete, upečte něco dobrého sobě i svým blízkým a zajděte si do divadla. V každém případě vám fandím. I sobě.)