Střídavka? A proč ne.

Střídavá péče je pro mne velmi osobní, citlivé téma. Žijeme ji. Doslova zakoušíme, co všechno ve velkých i malých odhalí. Pořád se mi zdálo, že je o ní ještě brzy psát. A pak jsem narazila na článek kolegyně Valíkové...

Střídavá péče je v úpravě kontaktu s dětmi po rozpadu vztahu jejich rodičů poměrně novým jevem. A jako každá novinka budí značné obavy. Všichni na ni máme názor. Otázka je, kolik z nás se nad ní opravdu zamyslelo. Nejspíš jenom ten, kdo opravdu musí.

Domnívám se, že střídavka je přirozenou reakcí na emancipaci žen. Jako matky chceme, aby otcové s dětmi trávili více času a chceme mít čas pro sebe. A tak otcové tráví s dětmi víc času, ubývá "machů", kteří se po příchodu z práce svalí na gauč a usnou s obličejem přikrytým novinami, zatímco zbytek rodiny chodí po špičkách. Otcové pečují. Stříhají pupeční šňůry, chodí s miminky plavat, pak na fotbal, lyžovat a do baletu, maluji, skládají. Tráví s dětmi čas, zatímco mámy jdou na pilates nebo jsou v angličtině.To je rozhodně fajn.

Jenže tohle "A" má i svoje "B". A tak tátové logicky chtějí po rozpadu vztahu pokračovat v aktivním trávení času s dětmi častěji než dřív. 

K rozumnému kontaktu s dětmi vedou různé cesty. Nemyslím si, že střídavka je lék na všechno a pro všechny. Co jí ale musím nutně přiznat je fakt, že zrovnoprávňuje oba rodiče. Oba se musejí snažit. A z toho zase těží děti.

Veronika Valíková pod svým článkem Střípky zkušeností s něčím jako střídavá péče (i pro pana Hodinu)(odkaz pod článkem) neotevřela diskusi. Proto si dovolím na něj navázat zde. Přidat svůj pohled a svoji zkušenost. Je z "opačného břehu" - děti ve střídavé péči doma máme. Má je můj manžel. Jsem tedy macecha, která do "toho spadla". Či ještě lépe ta, na kterou střídavka spadla a zcela převrátila představy o pohodovém vztahu do nějž tu a tam vstoupí nějaké to postupně rostoucí robátko. Mám navíc to štěstí a příležitost být v kontaktu se zajímavými lidmi, kteří se pohybují v sociální oblasti. Nedávno mne takto zaujala úvaha zkušené soudní znalkyně, která měla na začátku setkání pocit, že by měla děti před střídáním chránit. A pak nahlas přemýšlela - před čím vlastně? Před jejich vlastními rodiči? Ano, někteří jsou lepší a někteří horší. A nad jednáním některých nelze, než zvedat udiveně obočí. Ale jsou to rodiče.  Kdo jiný by měl mít k dětem blízko?

Dovolím si volně navázat na argumenty své kolegyně a přidat svoji zkušenost, svůj pohled.

Dítě nezvládá dva domovy: 

"Naše" děti i děti, které se střídají v okolí je zvládají bez potíží. Prostě mají domov u mámy a domov u táty. Tak často opakované úvahy o "batůžkářích" se mi jeví úsměvně. Děti prostě přejdou se sešity v aktovkách a hotovo. Stačí ve škole dohodnout druhou sadu učebnic. Zbytek záleží na dohodě rodičů. Někde se dražší věci kupují napůl a využívají společně a tak je občas třeba převézt kolo, lyže nebo každý týden housle. Úsměvně dojemná byla v září dcera mého manžela, když mu ukazovala vyplněnou žákovskou knížku s důsledně uvedenými oběma adresami. Vypadala trochu úzkostně - bála se, aby tátovi nevadilo, že je tam napsaný jako druhý. Pak se tomu smáli na celou kuchyň. V době internetu a levného volání mohou mít děti bezproblémový kontakt s oběma rodiči pořád. Stačí, aby se na tom rodiče rozumně dohodli.

Úklid, zdravotní problémy, kamarádi

Nikdy mne nenapadlo, že by děti nezvládly uklízet své pokoje. Zvládají. Je pravda, že jejich táta se úklidem obecně netrápí (prach prý vidí od velikosti cihly) a já nejsem na děti nijak velký ras. Do pokoje puberťáka vcházím jen v případě hrozby globální katastrofou. Nicméně obě děti bez potíží zvládají "hokejkové aktivity" (úklid s nářadím) jako vysávání a zametání, prádlo si do šuplíků dát taky dovedou.

A infekce? Tak ty se nosí zejména z vnějšího prostředí. Jasně, dítko onemocní někdy. Ale převážně proto, že "to" přinesou ze školy, z kroužku, nebo prostě chytnou od nás, kteří jsme "to" přinesli z práce, tenisového kurtu nebo z obchodu. 

Problém s tím, jestli se někomu z rodičů líbí nebo nelíbí kamarádi, případně že se neradi pohybují ve dvou prostředích je ze skupiny těch, které se vyřeší samy, když do toho dospělí příliš "nerejpou". Prostě někteří kamarádi chodí spíš k mámě a někteří spíš k tátovi. Někteří volně přecházejí spolu s dětmi. No a o kamarády, kteří jsou v opačné domácnosti stačí se nestarat a věřit, že i na onom druhém konci společného rodičovského lana je pro děti připraveno to nejlepší, stejně jako u nás.

Problémy ve škole

Soudím, že mohou nastat zejména na počátku střídání a tam, kde komunikace rodičů nefunguje. Pak toho totiž rychle se přizpůsobující děti dovedou "hustokrutě" využívat. Tu něco zatají, tam neřeknou, tam svedou na "opačný týden". Různá může být systematika domácí přípravy - prostě to v jednom týdnu ten pečlivější rodič tak nějak odedře i za toho druhého. Tyto situace zažíváme. Když jsme se nad tím zamysleli poctivěji, výsledek byl jednoznačný. I za trvání vztahu se s dětmi učil táta, protože temperamentní máma na to neměla trpělivost. Tak se prostě zas učí víc táta. Děti postupně přišly na to, že před písemkou z matiky by bylo dobré se zastavit. Nikdy  a nikde nebudou oba rodiče stejní. A předávání informací řeší s dětmi přenášený sešitek nebo diář. Nebo informační mail o tom, co se dělo a co je potřeba. 

Nový partner

Nový partner je problém vždycky. Ať je péče jakákoliv. Děti si musejí zvyknout, přizpůsobit se, všechno přehodnotit a znovu pochopit. Závažnost je stejná, ať se jedná o partnera otce nebo matky. Vždycky je to nové. A zase si musím vzpomenout na manželovu malou. V době, kdy si její máma našla nového přítele jsme spolu dělaly švestkové knedlíky. Malá u toho prohlásila, že si u nás aspoň oddechne, protože mámin Franta jí do všeho pořád kecá a ji to nebaví. 

A dál?

Jsem přesvědčena, že střídavku děti zvládnou tak dobře, jak ji zvládají rodiče. Jestliže se začne jeden z nich hroutit (a šoupnu si jednu do vlastních řad), což je doména matek, bude se hroutit i dítě. Když budou na péči kašlat, děti s nimi prostě nebudou. Začátek rozhodně není lehký a odhalí charaktery dospělých až na jejich samotnou podstatu. Je docela zajímavé tím projít.

Střídavka vnáší do života dospělých vyšší míru nejistoty. Rodiče jsou nuceni přijmout fakt, že střídavka není navždy a děti se časem samy usadí v jednom prostředí. Ano, možná to bude u toho druhého.  Znám sice dvojčata, která se střídala až o maturity, protože to považovala za spravedlivé, ale nejspíš jsou spíše výjimkou. Většinou si někdy v pubertě děti prostě své prostředí vyberou a uhnízdí se. Jenže to už mají pevný vztah i s druhým z rodičů a nepřišly ani o jednoho. Mají společnou historii, starosti i radosti. Mají rádi máminy buchty i řezání dřeva s tátou. Jsou spokojené, že jdou s mámou do divadla a s tátou do lesa. Oba rodiče se o ně zajímají a starají se o jejich potřeby. Život neztratil svá bohatství. Že dítě nakonec zůstane u jednoho? No a? Není se zas tak čeho bát.

A na závěr drobná poťouchlost. Ve světě, kde by střídání dětí (nebo široký styk, mně na té pinklicht symetrii tak nějak nesejde) bylo obvyklejší, by nejspíš ubylo módního "apgrejdování" manželek u úspěšných mužů. Je to takový módní jev, že si pán po čtyřicítce pořídí domů "mladší model". Otázka je, kolik pětadvacetiletých skoromodelek s dokonalou postavou by doma každý druhý týden sneslo dva (nejlépe zpovykané) teenagery. Možná by alespoň některé vzaly zavděk vrstevníky. V některých z nich se ten potenciál budoucí úspěšnosti vycítit určitě dá.

Střídavá péče není zázrak, ale není taky jed ani sedmihlavý drak. Jako všechny nástroje je dobrý sluha a špatný pán. A ačkoliv všem čtenářům této úvahy přeji, aby tento problém nemuseli ve svých životech nikdy řešit, je dobré se nad ní alespoň bez předsudků zamyslet.