Sláma v lodičkách, karta v hotelu
Zas tak moc jsem se tam nevydala. Byla jsem vydána. Přímo katapultována zaměstnavatelem. Měla jsem to poznat, už když se ke mně šéf hnal s potutelným úsměvem a pozvánkou na křídovém papíře. Že prý jsem zvaná na konferenci. (No proč ne.) A že tam mám mít příspěvek. (No proč ne.) V cizí řeči (Uuuf, sakra.) Šéf pokýval spokojeně hlavou, hodil mi pozvánku na stůl a zamumlal něco o tom, že to jde, protože náklady hradí organizátor. Jak je tak mým zvykem, položila jsem na papír další papír a na něj ještě jeden a tak jsem si ho přečetla až časem.
Londýn. Co? Vidím špatně? Dívám se levým okem - Londýn. Pro kontrolu pravým. Londýn. Já, holka z vesnice, která se celý život pohybuje v bezpečném okruhu pětatřiceti kilometrů od domova? V žádném případě. Švihnu s tím šéfovi na stůl. Švihla jsem. No...opatrně jsem mu tam ten papír položila s tím, že by bylo lepší, kdyby jel sám. Je přece jen odborník..a...klidně se na mne podíval a oznámil mi, že letenku mám zabukovanou (šmárjá, to ji mám za bukem? za kterým?) a mám přestat hysterčit, nebo mne vyloučí z kuželkářského turnaje.
A tak jsem jela. Jela a letěla. A už v letadle jsem se stávala menší a menší a úplně nejmenší, tak malinká, že mi letuška nedala plastový talířeček s plastovým jídličkem jako všem ostatním. Na letišti jsem našla pás s kufry a se svou červenou sportovní taškou působila mezi všemi těmi šedými a černými kufristy s kolečky poněkud uvolněně. Po několika minutách jsem kolečkáře pochopila. Vymotat se z letiště dlouhými chodbami v území nikoho, vyžadovalo právě kolečka nebo svalnětého nosiče. Ale zvládla jsem to. Od té doby mám triceps na levé ruce silnější.
Našla jsem ho nakonec. Východ z letiště. A pak i rychlovlak, metro a hotel. Byla jsem si jista, že moje cestovní hrůza končí. Rozhodnuta se z hotelového komplexu nehnout navzdory historickým lákadlům města. Uf.
A pak to začalo. S pasem v ruce jsem se s úlevou opřela o recepci a sledovala, jak se přihlašuje jiný hotelový host. V duchu jsem "opisovala", co po mně budou chtít. Opsala jsem to nejspíš dobře. Aniž bych věděla, co dělám, za chvili jsem držela v ruce klíč o pokoje. No, usměvavý recepční mi to aspoň říkal. Pomalu a dvakrát. K-E-Y. Jenže já viděla bílou kartu s číslem. Žádný klíč. Klesala jsem na mysli a v duchu sepisovala výpověď, kterou svému drahému velícímu doručím na pracovní stůl ovinutou okolo dlažební kostky. Vyjela jsem do kteréhosi patra a v bludišti chodeb hledala pokoj. V ruce key. A na dveřích žádná dírka. Klíčová. No co bych do ní taky strkala, když jsem v ruce držela jen něco podobného kartičce pojištěnce. Stála jsem tam asi dvě hodiny (no, spíš pět minut) a otáčela keyem (čti kyjem) v ruce. Pak kolem mne prosvištěla pokojská s vozíkem ručníků, cosi zašvitořila a můj key cvičeným grifem zasunula za kliku. Klika zablikala, zavrčela a klapla. Odemčeno.
V pokoji jsem padla na postel, pak vybalila sukni a poté, co jsem usoudila, že mám všeho dost i knížku. A sáhla po lampičce. A...
...nic. V celém pokoji nefungovala elektřina. No, přiznám se. Neodhodlala jsem se vrátit na recepci a reklamovat pokoj. Osprchovala jsem se v modrém, vlídném světle mobilu a padla do postele. Radši.
Ráno jsem popadla svoje srozumitelnějazyčné i cizojazyčné složky a podle plánku vyrazila k výtahu do kongresového sálu. Dveře pokoje jsem zabouchla jako profík, světaznalec. Klika přátelsky zamrkala světýlkem A pak příšel TEN výtah. Nastoupila jsem, zmáčkla čudlík a...NIC. Zmáčkla znovu a zase a niců přibývalo. Rosilo se mi čelo, protože uzavřené prostory ve mně rozhodně nebudí nadšení. Mezi jednotlivými nicy se občas otevřely dveře. Při jednom takovém otevření u nich stál anděl. Chlápek v obleku. S kamenným výrazem přistoupil do výtahu, pobaveně si mne prohlédl a do takové úplně nenápadné dírky (něco jako na pětikorunu v prasátku) zasunul keykartu. Výtah se rozjel.
Když jsem jím pak jela nahoru, kolem minidírky byly fakt dost velké šipky, které na ni ukazovaly. Přísahám, že jsem je ráno neviděla. Nebo je domalovali, abych trefila do pokoje? Trefila jsem. A protože už jsem byla fakt profík. našla podobnou dírku i na zapnutí elektřiny. Ta radost, když jsem si fénovala vlasy.
Nakonec jsem si troufla i do ulic, ale stejně...nene, napříště ať si jede někdo jiný.
Jana Majová
Stalker
Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jana Majová
Marie Milá (Šípková)
Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.
Jana Majová
Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...
David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Jana Majová
FAQ pro holky u šicích strojů
Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.
Jana Majová
Když peče celá zem, fandím.
Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Skončí Veselý v Radě ČT za urážky Vášáryové? Ani nevím, kdo to je, říká herečka
Slovy člena Rady České televize Lubomíra Xavera Veselého vůči bývalé velvyslankyni v Rakousku,...
Flandry jsou opět naše, hlásají separatisté. S africkou modelkou na plakátech
Krajně pravicová strana Vlámský zájem dlouhodobě usiluje o odtržení severní části Belgie. V kampani...
Prodavač si ve stánku zapojil svůj terminál, řeznictví okradl o sedm milionů
Mezi milionáře se svojí zlodějskou pílí vypracoval muž z Tachova, který podle policie...
Novorozená štěňata kdosi hodil do kontejneru, ujala se jich adoptivní matka
Šest asi dvoudenních štěňat někdo vyhodil do kontejneru na okraji Zbraslavic na Kutnohorsku. Z...
Prodej rodinného domu se zahradou, 1197 m2, Smetanova Lhota
Smetanova Lhota, okres Písek
2 900 000 Kč
- Počet článků 324
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 959x
Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.
Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.
Píšeme o tom i na facebooku: https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/
Jsem k nalezení na: jamajka117@gmail.cz.