Místopřísežně prohlašuji, že za tenhle blog může Zuzka. Zuzka Součková, která bojovala s garáží. Nebo garáž s ní, to je těžko posoudit, takhle z gauče. A připomněla mi, jak jsem se jednou vydala do světa. Odkaz na její skvělý článek je ve spodní části obrazovky.
Zas tak moc jsem se tam nevydala. Byla jsem vydána. Přímo katapultována zaměstnavatelem. Měla jsem to poznat, už když se ke mně šéf hnal s potutelným úsměvem a pozvánkou na křídovém papíře. Že prý jsem zvaná na konferenci. (No proč ne.) A že tam mám mít příspěvek. (No proč ne.) V cizí řeči (Uuuf, sakra.) Šéf pokýval spokojeně hlavou, hodil mi pozvánku na stůl a zamumlal něco o tom, že to jde, protože náklady hradí organizátor. Jak je tak mým zvykem, položila jsem na papír další papír a na něj ještě jeden a tak jsem si ho přečetla až časem.
Londýn. Co? Vidím špatně? Dívám se levým okem - Londýn. Pro kontrolu pravým. Londýn. Já, holka z vesnice, která se celý život pohybuje v bezpečném okruhu pětatřiceti kilometrů od domova? V žádném případě. Švihnu s tím šéfovi na stůl. Švihla jsem. No...opatrně jsem mu tam ten papír položila s tím, že by bylo lepší, kdyby jel sám. Je přece jen odborník..a...klidně se na mne podíval a oznámil mi, že letenku mám zabukovanou (šmárjá, to ji mám za bukem? za kterým?) a mám přestat hysterčit, nebo mne vyloučí z kuželkářského turnaje.
A tak jsem jela. Jela a letěla. A už v letadle jsem se stávala menší a menší a úplně nejmenší, tak malinká, že mi letuška nedala plastový talířeček s plastovým jídličkem jako všem ostatním. Na letišti jsem našla pás s kufry a se svou červenou sportovní taškou působila mezi všemi těmi šedými a černými kufristy s kolečky poněkud uvolněně. Po několika minutách jsem kolečkáře pochopila. Vymotat se z letiště dlouhými chodbami v území nikoho, vyžadovalo právě kolečka nebo svalnětého nosiče. Ale zvládla jsem to. Od té doby mám triceps na levé ruce silnější.
Našla jsem ho nakonec. Východ z letiště. A pak i rychlovlak, metro a hotel. Byla jsem si jista, že moje cestovní hrůza končí. Rozhodnuta se z hotelového komplexu nehnout navzdory historickým lákadlům města. Uf.
A pak to začalo. S pasem v ruce jsem se s úlevou opřela o recepci a sledovala, jak se přihlašuje jiný hotelový host. V duchu jsem "opisovala", co po mně budou chtít. Opsala jsem to nejspíš dobře. Aniž bych věděla, co dělám, za chvili jsem držela v ruce klíč o pokoje. No, usměvavý recepční mi to aspoň říkal. Pomalu a dvakrát. K-E-Y. Jenže já viděla bílou kartu s číslem. Žádný klíč. Klesala jsem na mysli a v duchu sepisovala výpověď, kterou svému drahému velícímu doručím na pracovní stůl ovinutou okolo dlažební kostky. Vyjela jsem do kteréhosi patra a v bludišti chodeb hledala pokoj. V ruce key. A na dveřích žádná dírka. Klíčová. No co bych do ní taky strkala, když jsem v ruce držela jen něco podobného kartičce pojištěnce. Stála jsem tam asi dvě hodiny (no, spíš pět minut) a otáčela keyem (čti kyjem) v ruce. Pak kolem mne prosvištěla pokojská s vozíkem ručníků, cosi zašvitořila a můj key cvičeným grifem zasunula za kliku. Klika zablikala, zavrčela a klapla. Odemčeno.
V pokoji jsem padla na postel, pak vybalila sukni a poté, co jsem usoudila, že mám všeho dost i knížku. A sáhla po lampičce. A...
...nic. V celém pokoji nefungovala elektřina. No, přiznám se. Neodhodlala jsem se vrátit na recepci a reklamovat pokoj. Osprchovala jsem se v modrém, vlídném světle mobilu a padla do postele. Radši.
Ráno jsem popadla svoje srozumitelnějazyčné i cizojazyčné složky a podle plánku vyrazila k výtahu do kongresového sálu. Dveře pokoje jsem zabouchla jako profík, světaznalec. Klika přátelsky zamrkala světýlkem A pak příšel TEN výtah. Nastoupila jsem, zmáčkla čudlík a...NIC. Zmáčkla znovu a zase a niců přibývalo. Rosilo se mi čelo, protože uzavřené prostory ve mně rozhodně nebudí nadšení. Mezi jednotlivými nicy se občas otevřely dveře. Při jednom takovém otevření u nich stál anděl. Chlápek v obleku. S kamenným výrazem přistoupil do výtahu, pobaveně si mne prohlédl a do takové úplně nenápadné dírky (něco jako na pětikorunu v prasátku) zasunul keykartu. Výtah se rozjel.
Když jsem jím pak jela nahoru, kolem minidírky byly fakt dost velké šipky, které na ni ukazovaly. Přísahám, že jsem je ráno neviděla. Nebo je domalovali, abych trefila do pokoje? Trefila jsem. A protože už jsem byla fakt profík. našla podobnou dírku i na zapnutí elektřiny. Ta radost, když jsem si fénovala vlasy.
Nakonec jsem si troufla i do ulic, ale stejně...nene, napříště ať si jede někdo jiný.
