Rozbité střevíčky Popelčiny

Znáte ji. Tu kouzelnou pohádku o dívce, kterou čekala odměna za těžké dětství a dospívání. Skleněný střevíček, do kterého přesně vklouzla její nožka. Střevíček, který přinesl princ úpěnlivě hledající právě a jenom ji. Popelku.

Miluji všechny pohádky, které zpracovávají "Popelkovské" téma, Popelka je prostě Popelka a tak jí odpustím cokoliv. Snad i proto, že zvonec zazvoní v pravý čas, aby oznámil dobrý konec. Svatbu. A jestli novomanželé neumřeli, žijí spolu šťastně až dodnes.

Jenže Popelčin příběh taky může být úplně jiný...

Naše Popelka je dnes žena ve středním věku. Vyrostla na malé vesnici s maminkou, třemi sourozenci a tátou, který za moc nestál. Krmila králíky a slepice, chodila na dřevo "do hory", na zábavy a život se jí zdál fajn. Když vyrostla, vyučila se prodavačkou. Prodávala v lahůdkách v blízkém městečku a čekala na svého prince. Když princ přijel (ano, takové věci se stávají), byla už těhotná. Tak nějak se jí to přihodilo. Ale princ se nedal odradit. Zamiloval se, uhranula ho ohnivým temperamentem a tak se zdvořile zdržel v domě, kterému se propadala střecha, prokličkoval mezi nepořádkem na dvorku, velkoryse přehlédl chaos v kuchyni a odvezl si Popelku do města. Kufřík jejích hadříků ani nevybalovali a ocitli se spolu v sedmém nebi. Popelka se v příjemném bytě mladého architekta cítila jako opravdová princezna a okukovala život rodiny svého prince. A tady máme ten šťastný konec. A taky začátek. 

Rok se sešel se dvěma dalšími, Popelka porodila, znovu otěhotněla a znovu porodila a lesk jejího života začínal oslňovat až příliš. Měla hezký život, ale taky manžela, který hodně pracoval. Tchýni, která byla vyhlášená internistka se vždy dokonale upravenou zahradou a tchána, který byl váženým ředitelem místního gymnázia. Popelka poznala jiný svět. Bylo v něm pohodlí, bezpečí, divadlo, knihy, jídlo servírované na bílém porcelánu na stole s látkovým ubrusem. Bylo v něm léto na horách a zima na lyžích. Popelka chodila pravidelně ke kadeřnici a na kosmetiku a byla členkou místního kulturního klubu. A pak se objevil ON. Chlápek s náklaďákem, co rozvážel pečivo po okolí. A Popelka měla pocit, že našla sama sebe. Skleněné střevíčky ji začaly tlačit, chůze na podpatcích ji zmáhala. Přestalo ji bavit pořád uklízet a prát damaškové ubrusy, přestalo i bavit spěchat, aby stihla sklidit a zpracovat rajčata a ještě večerní divadlo. Přestalo ji bavit učit se s dětmi básničky a jezdit na kole. Skopla střevíčky z nožek, až se jim zlomily podpatky, dala si vlašák z papíru a utekla i s dětmi za chlápkem z náklaďáku. Občas se sice trochu napil, občas jí i jednu natáhl, ale pulsoval v tom život. A vůbec nevadilo, když do stejného hrnku vařila čaj tři dny. A po něm přišel ještě mužskej ze stavby a pak ještě...no, to je vlastně jedno.

Popelka chodívala kolem domu, kde žil princ a upřímně ho nenáviděla. To on byl příčinou všeho jejího neštěstí. Nenávist z ní přímo vyrážela v gejzírech. Občas u toho vedla za ruku Popelinku.

Popelinka vyrostla, odmaturovala na zdravotní škole a utekla z domu, kde se jí nelíbilo, do velké fakultní nemocnice. Nechtěla už se dívat na Popelku, která se tiše po večerech opíjela a už se jí nedařilo potkat prince ani krále. Ani králíčka. I ti chlápci už se jen občas objevovali a zas rychle mizeli. Popelinka si plánovala jinší budoucnost. A pak ji potkala v obchodě s barvami, kam si zašla pro plechovku balakrylu. Mladého Majitele uhranula ohnivým temperamentem tak, že hned jel požádat o její ruku. Velkoryse přehlédl chaos v malém bytě, lahev pod stolem a bez slova zaplatil pár složenek. Když přijeli do jeho bytu nad obchodem, kufřík hadříků Popelinky ani nevybalovali a ocitli se v sedmém nebi. Popelinka sledovala dění v rodinné firmě, kde otec a synové malovali, natírali a renovovali kde-co v širokém okolí a matka bděla nad ekonomikou firmy. Jejich pět zaměstnanců tak nějak patřilo do rodiny. Popelinka do roka porodila dvojčata a za postupně se začala zapojovat do rodinného i firemního života. Nejdřív ji to bavilo. Pak se snažila. A pak byla děsně unavené z každodenní práce. A když zavolala Popelce, dostalo se jí plné dávky lítosti a soucitu. Popelinka skopla skleněné střevíčky, sbalila děti a utekla zpět k mámě. V kuchyni se stolem bez ubrusu vyplakala konývku slz, kterou spláchla svoji minulost. Všechnu tu hroznou práci, všechno to ranní vstávání, všechnu tu péči o děti, všechno to vaření pro celou rodinu, všechno to čekání, až se manžel vrátí, všechno to trápení. Byla překvapená, když si uvědomila, že nemá z čeho žít a že nerada chodí bosa. Zkoušela klepat na dveře obchodu s barvami, ale jeho Majitel už se na ni ani neusmíval a nový skleněný střevíček jí nenabídl. 

Popelinka našla útěchu v náruči staršího muže. Je tam chladno, ale trocha bezpečí. Hledá ale dál svého prince a občas má krátký pocit, že ho našla. Často chodívá kolem domu s obchodem. Nenávidí jeho mladého Majitele a ta nenávist z ní přímo sálá. 

Za ruku přitom často vodí další Popelku.