Nechme kaluž kvést

Někdy to tak příjde. Život se zamotá a dostane nás do pasti. Spíše do P-A-S-T-I. Někdy vás neuvězní osud, ale člověk. Ať hledáte cestu ven jak hledáte, žádná dobrá není. Každý únik z PaSTi někomu dalšímu ublíží. A tak je tady malá noční zamyšlénka o blátivé kaluži.

http://home.zcu.cz/~ronesova/fotky/rostliny/leknin1.jpg

Lidi, kteří nás provázejí životem bychom si měli pečlivě vybírat. No jo, měli. Jenže šedivá je teorie a věčně zelený strom života. To už věděly naše babičky a prababičky.  A taky věděly to, že jsme omylní a učíme se většinou právě až za vlastních chyb. 

A tak se může stát, že si někdy do života vpustíme člověka, který v něm nenechá kámen na kameni. Když pak společný prostor opustí, dokážeme si doma uklidit. Vytvoříme si prostředí, které je zase naše. Slepíme vázu po babičce, na okno zavěsíme kytičku levandule a na na stůl příjde čistý ubrus. Nový. Protože život spojuje minulé i budoucí. Tak. Uklizeno, nádech. Zdá se, že jsme za tím. V tom lepším případě to tak je. 

V tom horším je ten, kdo nenechává kámen na kameni, stále jaksi součástí života, protože vzájemná vazba je příliš silná. A protože ho potřeba ničit neopouští nejen po měsících, ale ani po letech. Past. Neviditelná a snad i proto nezničitelná. Na začátku ji nevidí nikdo. A nikdy ji neuvidí okolí. Zcela soukromá past. Někdy je v ní člověk sám. Někdy je v pomyslném silovém poli lidí víc.

Vedle úhledného pokojíčku provoněného bylinkami je najednou obrovská bahnitá kaluž. Jezírko. Bahnírko. Má proměnlivou hloubku. Někdy je po kolena a někdy se přelévá nad klíčními kostmi. Občas hrozí zalknutí. Přelévá se až na práh a jeho stopy pronikají do všech prostor v domě. Vstupujete do něj pořád, nejde obejít. A nikdy nemizí.

Stokrát a tisíckrát jsem přemýšlela, jak s takovou kaluží naložit. Přihazovat bláto z druhé strany? Vyřeší se tím něco? Nepřihazovat a dovolit tomu druhému, abychom se utopili v blátě? Jedna cesta divnější než druhá. Zvláště tehdy, když na ní nejste sami. Jistě, lze zkusit mezi svůj práh a blátivou kaluž postavit hráz. Ale i hráze mají slabá místa. Všechny. V těch životních je totiž nezbytně nutné nechat dveře, aby jimi mohly vstupovat nejdůležitější bytosti v životě - naše děti.  Dá se bahnu čelit ještě větším bahnem? Tlaku ještě větším tlakem? Dá se věčně rvát bez újmy na zdraví a bez pocitu marnosti?

Možná je lepší chránit si dobré chvíle. Nechat bahnírko rozkvést. Jakoby se najednou na jeho hladině vznášel barevný leknín. A druhý, třetí, desátý. Celé skupiny a trsy barevných kytek a zelených listů jako malá vodítka k vnitřní svobodě, jako majáčky navádějící k zahradě, která na konci toho všeho je. Zcela jistě. Vždycky tam totiž byla.

Možná je to cesta. Tvořit si ostrůvky z květin. Stavět mosty. Pouštět světlo do tmy. Hlídat své hráze. Aby, až to bude možné, bylo líp.

("Hm...a jaké je nadkritické množství kytek na to Tvé bahnírko?" Zeptal se můj věcný muž poté, co si tiše a trpělivě vyslechl mou teorii. Nevím. Ale jak ho tak znám, už šel shánět tu nejbarevnější sazenici.)