Fantastická zvířata mne přenesla časem

Fantastická zvířata a kde je najít. Film, na který se mi dneska vůbec, ale ani trošku, nechtělo jet. Nakonec jsem trochu překvapeně seděla na sedadle v kině a nechala se nést. Jednak filmem, jednak vzpomínkami.

Toto povídání nebude o filmu Fantastická zvířata a kde je najít. Tisící a první recenzi není potřeba psát. Film, k němuž scénář napsala J. K. Rowling, byl doslova kouzelnou podívanou, barevnou pohádkou, mixem toho, co chci každodenně brát po velkých lžicích jako lék proti přílišné dospělosti. A kromě toho, že jsem si ho užila, přenesl mne v čase do doby, kdy se na plátnech kin objevil Harry Potter.

Ten malý kluk, kterému se nic nedařilo, který žil v přístěnku pod schody a občas se mu stala divná věc, se v kinech poprvé objevil v roce 2001. Bylo to krátce poté, co jsem s dětmi zůstala sama a ještě se potácela světem, kterému jsem naprosto nerozuměla. Světem, kde jsem každou dvacku musela třikrát obrátit. Světem, kterému nerozuměly ani mé dcery. 

Z Vánoc těch let si pamatuji dvě věci. Vánoční svetry, které jsem holkám pletla tak dlouho, dokud chodily večer spát dřív než já. A Harryho Pottera. Film, jehož díly se několik let objevovaly v kině právě před Vánoci a staly se naším prvním, předčasným dárkem. Vlastně ho pro holky vymyslela "teta Petra" (díky). A vymyslela ho skvěle.

Vzpomínám si, jak jsme o Zlaté neděli dorazily do brněnské Olympie a procházely nákupním centrem plným neklidných, spěchajících nakupujících lidí. Prošly jsme pár obchodů, okukovaly lesk vánočního pozlátka. Od šálku s kávou jsem pozorovala pána s vozíkem plným věcí s telefonem na uchu. Zjišťoval právě, kterou "třetí kravinu" to ještě manželka chtěla a vypadal docela uštvaně. Dneska ta vzpomínka nejspíš vypadá obyčejně a z pohledu ženské, která nerada nakupuje, až zvláštně. Ale my jsme nenakupovaly a nákupní centra vlastně neznaly. Byl to den vychýlený z osy každodenních starostí. Den řízený kouzelnickou hůlkou.

Dcery Harryho Pottera v té době milovaly. Tak moc, že je zbavil obav ze čtení a zatlačil, zcela bez kouzel, projevy dyslexie hluboko do koutů jejich mozků. Kino bylo vždycky po čtenářské přípravě. Byly jsme upřímně zvědavé. A pak to přišlo a z plátna vystoupil příběh dětí, které to taky neměly lehké. Brýlatý Harry, Hermiona z nekouzelnické rodiny, zrzek Ron. Kouzelnický svět, kde jídlo chystají skřítci, hodiny ukazují, jestli jsou členové rodiny v pořádku, kde se zlo objevuje, prosazuje a nevítězí. Dcery knížky i filmy milovaly. Velká byla naštvaná, že do školy čar a kouzel nikdy nebude chodit. Malá doufala, že ona o svých jedenáctých narozeninách dopis o přijetí do Bradavic dostane, poctivě vyhlížela sovu a byla nefalšovaně smutná, když nepřiletěla.

A já milovala ty předvánoční večery s dalším dílem dávno přečteného příběhu. Pro tu neobyčejnost. 

Dneska si zajdeme do kina, kdykoliv nás zaujme nějaký film. A tak jsme si zašli i dnes. A "Fantastická zvířata" mi přinesla předvánoční pohádku a cestu časem.

Vítejme v Adventu.