Dosáhnout shody kvůli dětem není právo, ale rodičovská povinnost

Nadpis pro článek jsem si vypůjčila. Jeho autorem je Dr. Jürgen Rudolph, který svého času působil jako soudce v německé spolkové zemi Porýní-Falc. Právě tam se totiž zrodil „Cochemský model“.  Posouzení, zda je v případě porozvodových střetů o děti užitečnější než český „systém“ nechám na čtenářích.

Na to, jak probíhají porozvodové spory v České republice, jsme tak nějak zvyklí. Systém-nesystém funguje mnoho desítek let a to, že kulhá na obě nohy, špatně vidí, slyší a není schopen rychlých reakcí, vnímají vždycky jen ti, kdo jsou jím právě zasaženi. Rodiče dětí z rozpadajících se vztahů.

(Ponechme pro tuto chvíli stranou myšlenku, že právě pro dobro dětí je potřeba manželství či partnerství uchovat. Je to sice neoddiskutovatelná pravda, ale v době, kdy se rozpadá více, než 50 % všech vztahů je zbytečné se jí ohánět – problém už nabyl takových rozměrů, že se za etiketu „tak se neměli rozvádět“ rozhodně schovat nedá.) 

Rozváděli jste se, případně jste měli možnost sledovat rozvod někoho ze svých blízkých? Pak nejspíš víte, že v případě nedohody rodičů následuje několikaměsíční a často i několikaleté martyrium soudního sporu.  To jednak vyčerpá časově, citově i ekonomicky rodiče, jednak v zásadě umožní (ano, tuhle větu myslím vážně) aby si eticky méně vyspělý rodič vyřizoval účty s tím druhým právě prostřednictvím tvárné dětské mysli. Systém je přitom, ačkoliv zdánlivě kompetence má, poměrně bezzubý. V případě skutečného sporu rodičů totiž nedokáže téměř nic. Jen konflikt zvláštně zakonzervovat a tím ho v uzavřeném prostředí živit.  Kolotoč soudů, posudků, spoluprací či nespoluprací se sociálními pracovnicemi, dalších soudů, dalších spoluprací a odvolacích soudů se táhne v čase dál, než si na samotném startu dovedou rozchodem zranění rodiče představit.  A kromě toho, že je soudí soudy, soudí i společnost. Snad ještě přísněji.  A co si budeme povídat, „lid z ulice“ to vše ví daleko nejlépe a  okolí to umí účastníkům sporu necitlivě osladit. Často dokonce více tomu rodiči, který si méně stěžuje a o své soukromí se nedělí. Zlaté internetové diskuse. Ty se aspoň dají, na rozdíl od reálného života, alespoň vypnout.

Cochemský model, který získal svůj název místa svého vzniku - německého kraje Cochem-Zell, se na problém dívá zcela opačně. Staví na povinnosti rodičů se v zájmu dětí domluvit a na právu dětí neztratit ani jednoho z rodičů. Rodičům na jedné straně nabízí, či dokonce přímo nutí, poradenskou podporu, na druhé straně ale striktně vyžaduje, aby do centra své komunikace nestavěli svůj spor a křivdy, ale zájmy svých dětí.  A tak rozcházející se rodiče přijdou k soudu přímo s návrhem toho, jak chtějí o děti dál pečovat. Návrh musí být stručný a zaměřený pouze na děti. Obsah výčitek typu „co je na mateřské, tak se neučesala“ nebo „nebudu žít s mužem, který po mně vyžaduje každodenní utírání prachu“ se nepřipouští. Děti, děti, děti. Nic jiného.  Soud pak dohodu rodičů schválí. Jednoduché, že? Nic si nenamlouvejme, ona je to ta jednodušší část a může to tak proběhnout i v ČR. Odlišnosti nastanou až v případě nedohody.

Když se nedohodnete v německém Porýní, soud vám bez meškání nařídí spolupracovat s poradenským zařízením. Rodiče dětí pak zasednou u jednoho stolu do dvou týdnů od soudního jednání. Děti tak nejsou zasaženy měsíce trvajícím čekáním s možným narušením vztahů. Rodiče navíc vědí, že dohoda se od nich jednoznačně očekává a že to, že se nebudou chtít dohodnout, významně sníží v očích soudu jejich rodičovské kompetence a mohou o své děti přijít. Je jasné, že pod takovým dohledem „vyšší autority“ dohody vznikají efektivně a rodičům často pomůže pouhá přítomnost pracovníků poradny – profesionálů, kteří jim k dohodě pomohou dospět a odstraní z komunikace šumy způsobené zármutkem a křivdami. Pokud se to nepovede hned (v 80 % je dohoda připravena na společném sezení), následuje v rychlém sledu řada jednání s oběma rodiči zvlášť, v závěru ale dohodu vytvářejí opět společně. Pak mohou k soudu. Za 2 – 3 měsíce je tak dohoda schválena. A za významnou částí problému je "zameteno". Dovolím si podotknout, že stejnou dobu v ČR trvá pouze čekání na první jednání soudu. Ve velkých městech bývá čas i výrazně delší.

Německá poradna ani pak nepustí osud dítěte ze zřetele. Rodiče ještě několik měsíců do poradny dochází a konzultují vývoj situace. Poradna jim pomůže zvládnout základní komunikaci a pochopit, že zodpovědnost za dítě mají oba.

Cochemský model je rychlý, praktický a jsem přesvědčena, že proti tomu u nás uplatňovanému, i levný. Šetří čas dětí i čas, peníze a nervy rodičů. To vše se vrací právě v klidném vývoji dětí, které se mohou rychle v nové situaci zorientovat a usazovat. A o to by mělo jít. Ano, zejména rodičům, kteří by měli zájmy dítěte stavět nad zájmy své. Ale taky státu, který by měl mít zájem na tom, aby z dětí vyrůstali duševně nezranění, vzdělaní a pracovití lidé.

Domnívám se, že je nejvyšší čas se nad systémem opatrovnického soudnictví zamyslet i v České republice. Zdá se totiž, že (navzdory upřímné snaze řady jednotlivců zapojených do systému) u nás „středověk neskončil, středověk trvá.“

Podrobné informace hledejte na www.cochem.cz (odkaz níže)