Do bačkor?

"On je jak malej", zavrtěla hlavou dcera při hovoru o komsi z rodiny. "Pořád hledá ty velké zážitky. A pak nemá nic." Tentokrát jsem hlavou zavrtěla já. Nebýval takový, známe se od malička. 

Letos mu bude padesát. A má obavu z toho, že by měl usednout v bačkorách k televizi. Že by tím přestal žít. A tak je jako dědeček z pohádky, co měnil až vyměnil a sbírá střelnicová pozlátka.

Ani to neví, ale přiměl mne k malému ohlédnutí. K unaveným (i když krásným) večerům, když byly děti malé, kdy bylo potřeba všechno dohnat a předehnat, obstarat holky, zajistit jídlo, sednout k šicímu stroji a stoupnout k žehličce. Zajistit opravu kola, natřít skříňku, po korunkách našetřit na nové brusle.

K měsícům a letům, kdy jsem přemýšlela, jestli by v nějakém fakt dobrém obchodě neměli mlýnek, který umí umlít z každé padesátikačky tři dvacky, kouzlila s časem, usínala na skriptech. 

Jo, dobrodružný byl každý den. A každý den byl nový a plný malých i velkých úspěchů a velkých i malých zklamání, čas s sebou přinášel nálezy a odnášel ztráty. Je jen málo věcí, které bych ráda změnila, jen málo rozhodnutí, která bych dneska vzala zpět.

Čas se posouvá a každý den nám spravedlivě přidělí 24 hodin k zužitkování. Děti vyrostly a z mých hodin už potřebují jen maličko. Bačkory, prosím, vlastním. Ale z toho, že by ovládaly můj život, obavu nemám.

Volné večery se vybarvily tím, co děláme rádi. Tancem, kdy jsme před šesti lety plaše začínali, potěšení jako středoškoláci každou povedenou otočkou. Dneska už si prostě chodíme zatančit a vidět ostatní tanečníky, z nichž se lety stali kamarádi. Když padají názvy jako španělské paže, turecký ručník, vznosná korta nebo májka, dávno nehledáme únikový východ, ale parket. A aby tance nebylo málo, dali jsme se ještě na salsu. Je kouzelná, svěží, radostná a zatím nám nejde. Zatím. 

Ubylo starostí s dětmi, přibyla zkušenost s barvami, štětcem a malovaným hedvábím. Já, tupoun tupá, která jsem z výtvarky nepropadla jen proto, že mi obrázky domalovával Ládík, který ode mne zas opisoval matiku, teď opatruji v krabičce vlastnoručně malované šály a šátky, pořád se tomu divím a ty vzácné chvilky v ateliéru naší Jitky, miluji. Každý den přináší něco, co jsme dřív nemohli. A ještě toho tolik chybí najít, objevit, vyzkoušet, udělat a zažít. 

A jestli budu mít to štěstí a budu tady, až za pár let do dveří vstoupí ona magická a rozporuplná padesátka, zastihne mne spíš na koloběžce, než v papučích. 

Tak moji milí, žádný strach.