Chcete-li Boha opravdu pobavit, seznamte ho se svými plány - V.

Opatrovnické soudnictví je zvláštní oblast. Nevyzpytatelná, řízená ze všeho nejvíc souhrnem nahodilostí. Jenže ty nahodilosti řídí lidské osudy.Někdy možná až příliš.  

Vlastně nevím, jestli šnečí postupy a opatrné úvahy soukolí opatrovnického systému v našem příběhu ještě vůbec mohou sehrát nějakou opravdu ovlivňující roli. Čas se přehoupl, z malých dětí jsou děti velké.  Spisy soudní i ty, které si, jak tak jde čas, předávají sociální pracovnice, bobtnají a ještě pár let bobtnat budou. Jenže....

...v pokoji Slečny sundávám krabice s jejími věcmi na podlahu. Je to půlrok, co odešla a od té doby se hodiny, co se s ní její táta a brácha viděli, počítají na nízké jednotky.

Přehazuji krabice, sundávám víka, hledám jednu konkrétní. Je v ní, jako ve třinácté komnatě, sbalený její talent. Oddílové bundy, trika, společná teplákovka, kterou na sobě měla jednou. Věci a věcičky lesknoucí se stovkami flitrů. Sponky, gumičky, laky na vlasy i nehty. Tréninkové cvičky s natrženou špičkou. Přes okraj krabice trčí hůlky. Právě ty dělají mažoretky mažoretkami. Právě s těmi se dějí mezi prsty, za tělem, nad hlavou a ze všech stran opravdová kouzla.

Jestliže má každý z nás nejméně tři talenty, pak v případě Slečny jsou nejméně dva spojeny s pohybem.

Když tančí.

Stává se vílou i dračicí, lehkostí i tíhou. To podle potřeby, nálady a atmosféry. Hodiny tréninku, slzy, radost, napětí. Hůlka, co se z padající mění v poletující. Hůlka, co se díky její vůli stala kouzelnou. 

Když tančila. 

Probírám krabici, třídím věci, abych je mohla odvézt jejím nástupkyním. Je nesmysl, aby ležely na skříni. Každou věc vezmu do ruky. Všechny mají svůj příběh. Žádná si nezaslouží být zapomenuta. Na zdi visí sbírka medailí. Hůlky působí matně. 

Nadlouho, možná napořád nechala svůj talent spoutat, Slečna se vzdala svých proměn, vší té nádhery, lesku, napětí, naděje, soustředění, vítězství. 

Dotančila.

...chyba se stala už někde na začátku. Už v době, když děti téměř zcela ztratily kontakt se svým tátou, protože máma si ho nepřála. Od té doby uběhly do nápravy dlouhé dva roky. Spíše dva a půl. Neuvěřitelně dlouhá doba v dětském životě. Doba, kdy se v dětském mozku usazují hodnoty, využívají příležitosti, tvoří se vzory. Doba, kdy jsme nevěřícně zjišťovali, že otcové jsou matkám rovni opravdu jenom na papíře a že ve skutečnosti otec složitě prokazuje cokoliv, co následně matka jednou větou popře...a nic se neděje. Posudky, psychologové, sociální pracovnice, obviňování. Představte si ten nejpitomější film. Těžko vymyslíte něco, co není zachyceno ve spisech, co by se během té dlouhé doby nestalo.

?

? Obnovení kontaktu s otcem trvalo roky

? Přesun Slečny k nám trval týdny s řadou dokazování, že právě tak bude v bezpečí.

? Přesun Slečny zpět k mámě dny a nebylo potřeba nic. Bezpečí nikdo neřešil.

Jak je to možné? 

Dobalila jsem věci a sešla do kuchyně uvařit si hrnek horkého čaje, myšlenky ještě zauzlované v událostech minulých let. Není co sčítat, Odečítat z dětského života nechci. 

Aspoň, že to zažila.Aspoň, že tančila.