Abychom se dětem neztratili. Aby se pak děti neztratily nám.

Když vám v porodnici do náruče položí dítě a pohladíte ho po drobné ručičce, když ho jeho táta rozpačitě drží v náruči, letí hlavami vír myšlenek. Ale jedním jste si jisti. Chcete se o něj dobře starat. Společně. Aby z něj vyrostl dobrý, úspěšný člověk. Váš člověk. Vaše dítě. Vaše pokračování.

Život má k pohádkám často daleko a tak ono okřídlené, půvabné "...a jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes" platí sotva pro polovinu uzavíraných vztahů. Ta druhá půlka pak čelí při rozpadu řadě těžkých situací. Ta nejtěžší je spojena s dětmi. Jak jim pomoci projít tím, že se jim domov otřásl v základech? Jak to zvládnout? 

V životě procházíme řadou rolí. Jsme něčí děti, něčí partneři, něčí rodiče. Taky můžeme být partnery někoho, kdo má děti. Včera jsem psala o střídavé péči (odkaz pod článkem) dneska si dovolím zatoulat se ve vzpomínkách do doby dřívější a zamyslet se nad péči společnou.

Po rozvodu jsme na úpravu kontaktu s dětmi nepotřebovali papír. Ani jeden z nás tak nějak nechápal, proč bychom měli natahovat pomyslné budíky na sudé a liché týdny a přesně trvat na setkání ve čtvrtek. Věděli jsme, že v tomhle dokážeme zatnout zuby a domluvit se. A dokázali jsme to víc než čtyři roky.

S otcem holek jsem v té době nesdílela už vlastně nic. Ani úctu a už vůbec ne lásku. Snad jen zbytky respektu. A taky vědomí, že kdysi jsme měli všeho plné náruče. A teď máme děti. Holky, které nás mají rády oba. Nad způsobem péče jsme moc nepřemýšleli a pravidla tvořili za pochodu, hodně podle potřeb a přání dětí. Dnes, když už jsou z mých holčiček fakt velké holky si myslím, že jsme tuhletu dobu zvládli.

Jak může fungovat společná péče?

Děti bydlí u jednoho z rodičů a s druhým mají častý, nijak neomezovaný kontakt. Rodiče prostě i nadále pečují spolu podle aktuálních potřeb a dohody. Domlouvají se, co bude který z nich s dětmi dělat, čemu se věnovat, o co se postará a co zaplatí. Domluvají se na tom, jak budou s dětmi trávit čas a čemu se kdo z nich bude věnovat. Vozí děti do kroužků, učí se s nimi, berou je na výlety. Oba. Docela často se setkávají na společných akcích a jsou schopni to zvládnout. Vypadá to jednoduše, ale chce to pevné nervy a opravdovou schopnost myslet na děti. Ať se snažíte jak se snažíte, někdy se organizace vymkne, partner nestíhá nebo vám naopak naruší plány přílišnou aktivitou. Vzpomínám si na den, kdy jsem chtěla, aby si děti KONEČNĚ uklidily pokoj a vytahaly papírky od čokolád z vánočních kolekcí z úkrytů za postelí. Byl konec dubna. Věděly to, jenže pak zavola táta přímo jim a navrhl výlet na bazén. Soptila jsem jako Etna a posté opakovala, že musíme být nejdřív domluveni spolu. Věděl to. Prostě realizoval prudký nápad. 

Spousta věcí ale fungovala a byla úlevná i pro mne. Nemusela jsem na třídní schůzky, což bylo fajn. Nesnášela jsem je, zatímco tatínek je obstaral se sobě vlastním šarmem a nadhledem. V týdnech, kdy jsem měla odpolední, zvládl s mladší z dcer kroužky. Chodil s oběma plavat. Oba jsme o ně pořád měli starost a ony to věděly. A my zažívali logistické a organizační oříšky. Třeba když holky chtěly, aby byl táta na Štědrý den s námi a časovali jsme dvě večeře, aby stihl i svou novou partnerku. Nebo když některá z nich slavila narozeniny a vymýšleli jsme, jak seskupit hosty, aby mohl být na oslavě. Ne všichni z rodiny to, že se takhle stýkáme, schvalovali. A jiní zas měli pocit, že když dokážeme tohle, dokázali bychom spolu i žít. (Nedokázali, jen prostě rozvod odstranil hlavní třecí plochy a řešit děti jsme zvládli). Nebo když měl vyzvednout kostým pro dcerku na karneval. Udělal to vzorně, jen si popletl holčičky a odnes ho do své nové domácnosti, kde bylo podobně staré dítě. O pár minu pozdějí, spokojen s tím, jak hezky to zvládl, odjel na služební cestu.

Společná péče je soudně nařizována zřídka, nikdo ale samozřejmě nebrání rodičům, aby se o děti takto starali, ať už na rozhodnutí opatrovnického soudu stojí cokoliv. Kdo se dokáže domluvit, nepotřebuje lejstra. 

Nikdo holky nedokázal tak rozesmát a nadchnout pro nové věci jako on. S nikým jim nezněla společná radost v tak souladném akordu. Občas jsem jim to až záviděla. Já byla spíš "na práci", on "na blbosti". Ale tak jsme to měli i předtím. 

Jsem za tuhle dobu, ačkoliv byla velmi náročná, dodnes vděčná. Uhájili jsme holkám kus dětství. Skončila pak prudce, vlastně den ze dne. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopila. Vlastně jsem to nepochopila nikdy. Jen časem přijala.

Společná péče je náročná. Není však nejhorší. Nejhorší (a opravdová prohra) je, když děti o jednoho z rodičů přijdou. Tak ať je takových co nejméně.