gratuluju Vám autorko, i Vašemu bývalému, že jste dokázali mít rodičovskou roli výš než ego poraněné rozvodem a vaše děti nemusely předčasně "dospět" jako spousta jiných 

To bylo jenom dílčí vítězství...ale i tak, dalo to pár rozumných let. Díky. Vyřídím dětem.

Kdyby se každý otec postavil tomu, že jeho děti mají být o něj připraveny, pak by zde takové Šenkové nemohly psát, jak je všechno v pořádku, a především by systém s tím musel konečně začít něco dělat.

A i když se to leckterým pochopitelně nebude líbit, dávám stránku http://www.kája.eu jako inspiraci.

Že vy se neumíte dohodnou se svou bývalou ženou je jen vaše a její osobní prohra. Jiní muži nemusí se svými bývalými válčit, protože se s nimi dohodnou. Paní Šenková napsala, že jí tento systém v dětství vyhovoval a vy tady vypiskováváte, jak jí nemohl vyhovovat. Vy o ní nic nevíte, tak nehodnoťte. Snažte se domluvit radši se svou bývalou ať ji nemusíte pomlouvat na webech.

Veliké díky za článek a ještě větší poklona autorce, která má na pravém místě!

Jé, Tebe jsem dlouho neviděla, vítej :-)

Veronika Valíková se zastává klasického systému, kde se podle ní o děti staraly matky. Ono to zdaleka tak není pravda (viz třeba http://www.stridavka.cz/vagony-pro-zeny-smeruji-k-feminacismu.html), ale budiž: Pojďme tedy spolu bojovat za návrat klasického systému!

Žena tehdy byla v podstatě jen prodlouženou rukou muže. Možná byla více s dětmi, ale nemohla s nimi dělat nic, co by se muži nelíbilo. Rozvodovost byla minimální. Otcové mohli snadno připravit děti o matku, ovšem v podstatě to nedělali (na rozdíl od dnešních matek). Takže dětem zůstávali OBA RODIČE...

Tak co, jdeme do toho?

Takhle to bylo ...asi jsme v tomto případě podle Veroniky seděli na stejných hodinách marxismu :))

Hezké...naši se rozvedli v roce 1992..s bráchou jsme byli svěřeni do péče mámě, ale naši spolu zůstali přáteli...rozvedli se v klidu, bez hádek...táta jezdil k nám na návštěvy a my k němu, kdy jsme si vzpomněli. aši drželi stejnou výchovu, byli spolu za jedno v otázkách školy a tak. Občas jsem u táty třeba týden bydlela a pak zas jela "domů" k mámě. Bylo to fajn. Dodnes je to fajn, rodiče se vídají, mluví spolu a v klidu berou i své partnerské protějšky. Dalo mi to hodně, nevzalo mi to nic. Ale mám stejně trochu výhradu, směřovanou k panu Hodinovi - vy jste šíleným střídavkovým fanatikem, který by nechal dítě raději trpět, než by jej nechal jen u mámy. Jsou situace, kdy není střídavka možná. Tak to pochopte.

S otcem, který by dítě bezhlavě mlátil nebo byl většinu času v lihu, stejně jako s takovou matkou, bych dítě také jen tak nenechal. V ostatních případech, tedy u naprosté většiny normálních rodičů, kteří mají své mouchy, ale o dítě se vcelku dokáží postarat, bych ctil zásadu napsanou už v desateru: "Cti OTCE svého I MATKU svou.". Pro nekřesťany lze přeložit jako zásadu "OBA RODIČE". To je i má odpověď na některé příspěvky, jež se topí v dnes módním mravním relativismu, podle kterých vlastně nevíme, co je pro děti nejlepší.

OBA RODIČE

Procházko, ty jsi vážně ... no, jak to jen napsat, aby člověk neztratil důstojnost. Když dáváš minus i heslu "OBA RODIČE"... No, aspoň je vidět, co jsi zač.

neumím přesně vyjádřit svůj vděk tomu nahoře, že jsem byl v podstatě všemu tomu handrkování o dítě ušetřen..

Obdivuji, jak jste to s bývalým zvládli! A co se týče tématu - každý, kdo na to má jednotný názor, je lepší, než já. Naši byli jako voda a oheň, jakýkoliv pokus se spolu domluvit selhává i teď, po třiceti letech. Střídavá péče by pro mě byla absolutní muka. Stačilo, co mi hustili do hlavy po těch pár hodinách, co jsem trávila s taťkou...takže každého věc, jak to pořeší, soudit ani radit bych se neodvážila ani nejlepší kamarádce, natož to paušalizovat.

Možná, kdybyste spolu netrávili jen pár hodin, ale půl na půl, hustění do hlavy by přestalo, protože by bylo zbytečné - vy byste měla dost času udělat si na oba vlastní názor.

K Vlachové a spol., které používají každý "argument" proti střídavé péči: Ono vždy v životě najdete něco, co vám přijde zpětně ne úplně ideální. Samozřejmě, že přechody mezi domovy nemusejí být bez problémů. Ale je to něco za něco. Pokud se rodiče rozejdou, tak to bez toho nejde, jinak by dítě jednoho z rodičů vůbec nevidělo. Zmiňované dítě naštěstí nepoznalo situaci, kdy by o jednoho rodiče přišlo. Kdyby ji muselo poznat, je dost možné, že dnes by si stěžovalo, že nemohlo být u obou rodičů.

Také vás neoslovuji Hodinu, takže si zopakujte jak oslovovat. Nepoužívám argument proti střídavé péči, jen píši, jaký pocit má ze střídavé péče 1 dítě, které v ní vyrostlo. Samozřejmě, že to jde paní Majová vám vypsala, že to jde, ale chce to dva rozumné lidi, kteří chtějí pro dítě to nejlepší. Mimochodem ve vašem případě jsem přesvědčena, že jde jen o vaše ego a ne o dobro dítěte jinak byste nemohl být tak netolerantní vůči jiným názorům.

Ano je pořád nutné mít zřeteli zájem dítěte a to je, aby se rodiče dokázali domluvit. Nařizovat plošně střídavku je pitomost, co nemá obdoby. Moje dospělá sestřenice ve střídavce vyrostla a sama říká, že vlastně neměla domov, protože se jenom přesunovala, rodiče se nedokázali domluvit, takže žila ve vzduchoprázdnu. Sama říká, že kdyby žila u jednoho rodiče bylo by jí daleko líp...

Bude to případ od případu. Jen mne překvapuje, že se střídala, když nechtěla. Teď se mi jeví, že už to tak nefunguje, že naopak rozhoduje (zvlášť při nedohodě) právě pohled dítěte.

Ale asi to bude okres od okresu mírně jiné? Možná...

x

Díky :-)