Ke kauze šátku somálské dívky v Praze

Česká společnost může být multirasová i multináboženská, nikoli však multikulturní, a to právě i z důvodu zachování náboženské tolerance, která by jinak mohla zcela zaniknout.

V prosinci 2019 jsem na sociálních sítích zaznamenal vlnu nepokoje potom, co Nejvyšší soud vydal zlomové rozhodnutí v případu somálské dívky, která se v únoru 2016 obrátila na Obvodní soud pro Prahu 10 s nárokem na náhradu škody potom, co Střední zdravotnická škola v Praze jí zakázala nosit muslimský šátek, tzv. hidžáb. Nejvyšší soud zrušil zamítavé rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dále vyslovil svůj právně závazný názor, podle kterého „[…] Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus […]“, což Nejvyšší soud odůvodnil především poukazem na čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle které „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. […]“.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu respektuji, a věřím, že skutečně rozhodl podle platného práva, resp. v souladu s výše uvedenou citací čl. 9 Evropské úmluvy, a kvůli které Nejvyšší soud nejspíše nemohl rozhodnout jinak.

Proč tedy nemalá část společnosti je tolik podrážděna uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu? Domnívám se, že vím, odkud jejich podráždění pramení. Na prvním místě je třeba uvést, že je notorietou, že islám není jen náboženstvím, ale zároveň je také celospolečenskou politickou ideologií, která má svůj zcela vlastní právní systém zvaný šaría, který sahá až k úplnosti náboženského, politického, společenského, veřejného i soukromého života, a podle věřících muslimů je nadřazen všem ostatním právním systémům. Pro úplnost dodávám, že klíčovým rysem demokracie je právě loajalita k příslušenému právnímu systému, v našem případě tedy k právnímu systému České republiky. Avšak z pohledu šaría, českému právnímu systému nepřísluší legitimnost, která podle ní přísluší výlučně jen právě právnímu systému šaría, který za žádných okolností nepřipouští odluku státu od náboženství.

Česká republika je však založena na teritoriální jurisdikci, která za legitimní zdroj práva pokládá nikoli jednotlivá náboženství, nýbrž státní svrchovanost. Česká  sekulární společnost ctí svobodu projevu, svobodu vyznání, a zejména pak rozlišuje mezi sférou náboženskou a politickou, a též mezi sférou soukromou a veřejnou. Důsledkem toho je, že česká společnost může být multirasová i multináboženská, nikoli však multikulturní, a to právě z důvodu zachování náboženské tolerance, která by jinak mohla zcela zaniknout.

Vraťme se však k somálské dívce. Vzhledem k jejímu náboženskému symbolu (hidžáb) je očividné, že její víra je islám, tedy nesekulární náboženství, a lze proto předpokládat, že její loajalita pravděpodobně nepatří českému právnímu systému, nýbrž z jejího pohledu nadřazenému systému islámského práva šaría.  K uvedenému je nutno dodat, že křesťanské náboženské symboly (např. přívěšek ve tvaru křížku) se v evropské společnosti staly apolitickými od té doby, co byla církvi odebrána politická autorita, resp. od doby, kdy došlo k sekularizaci křesťanské společnosti. Odebrání politické autority církvi bylo však jedním ze zásadních zlomů ve vývoji moderních evropských společností. Šátek somálské dívky je však symbol islámského (doposud nesekularizovaného) náboženství, a lidé v České republice ho mnohdy považují za formu projevu politického islámu, a proto se domnívám, že vlna nepokoje, kterou uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu u veřejnosti vyvolalo, je z pohledu českých občanů pochopitelná, neboť zkrátka jen chtějí bránit své tradice a kulturu.