Vážení spoluobčané

Imaginární projev prezidenta České republiky k 50. výročí vpádu vojsk Vašavské smlouvy do ČSSR, který naše hlava státu nikdy nepronese

Vážení spoluobčané,

Dnes si připomínáme 50. výročí, kdy vojska Varšavské smlouvy, tj. Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky a malý počet specialistů z Německé demokratické republiky, celkem okolo čtvrt miliónu vojáků, překročila hranice tehdejší Československé socialistické republiky, čímž byla odstartována více než dvacetiletá okupace sovětskými vojsky, která skončila až 21. června 1991.

Co k tomuto výročí po tak dlouhé době ještě připomenout?

Snad to, že spíše než jednotlivými státy byl útok veden komunistickou ideologií, pro kterou jedinou byl vývoj v ČSSR v šedesátých letech ohrožením. Tato ideologie v době útoku však již dávno nebyla jen vnějším nepřítelem. „Zvací dopis“ k záchraně Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce podepsalo pět členů ÚV KSČ, který v té době de facto představoval vedení země. Za neblahé následky, včetně mrtvých, které invaze způsobila, tak přinejmenším neseme spoluzodpovědnost.

Snad by také stálo za připomenutí, že k této situaci by patrně nikdy nedošlo nebýt jiných situací, až o třicet let starších. Mám zde na mysli zejména Mnichovskou dohodu, kde nás pod tlakem okolností zradili naši tehdejší spojenci, Velká Británie a Francie, což mimo jiné vyústilo ve snahu československé vlády o posilování vztahů se Sovětským svazem, a následně pak dohody z Jaltské konference, na základě kterých jsme v rámci dohody velmocí připadli do sféry vlivu Sovětského svazu.

 A byly to možná právě události započaté invazí ze srpna 1968, které nás nakonec přiměly, abychom tento svazek při první možné příležitosti přervali a vrátili se zpět pod křídla euroatlantické civilizace, což je symbolizováno zejména naším členstvím v NATO a Evropské Unii.

Ano, přiznejme si, že ani tento svazek není bezproblémový. Vlastně je možné, že se v případě ohrožení bude opakovat situace z roku 1938. Přesto všechno zažívá nyní naše země rozkvět a blahobyt, jaký by v rámci sovětského impéria nikdy nebyl možný.

Poslední sovětský voják však opustil naše území před více než 25 lety a sovětské impérium se rozpadlo. Minulost nelze změnit. I proto nemá cenu neustále zdůrazňovat křivdy, kterých se na našem národě ostatní dopustili. Dávat vinu dnešním Rusům za rok 1968 má asi stejnou logiku jako dávat vinu dnešním Němcům za II. světovou válku, či Izraelcům za smrt Ježíše Nazaretského. A slovní, či jiné napadání rusky mluvících turistů a imigrantů, kteří navíc mnohdy ani s Ruskem nemají nic společného, je spíše ukázkou naší vlastní malosti.

To však neznamená, že bychom si měli přestat připomínat oběti, které náš národ přinesl. Vzpomínejme na ty, kteří položili svůj život, a buďme jim vděční, protože i jejich oběť přispěla k tomu, že se komunistický režim nakonec zhroutil.

Nelze-li minulost změnit, lze se z ní poučit. Naše země je malá a geopoliticky patří do středoevropského prostoru. Z toho vyplývá, že pro uhájení suverenity naší země potřebujeme hledat spojence, vojenské i diplomatické, i kde tyto spojence hledat. Jakkoli Rusko není Sovětský svaz a již dávno se neřídí komunistickou ideologií, jeho expanzívní styl politiky přetrvává a v jeho chování na Krymu a v Donbasu lze vidět určité paralely s rokem 1968, minimálně v ochotě respektovat mezinárodní právo.

Možná se ale nekomu stýská po atmosféře 70. let. Možná by opět někdo pozvat zpřátelené armády, ať už jsou odkudkoliv, či alespoň vytvořit ozbrojenou pěst dělnické či jiné třídy.

Za sebe říkám, že těmto tendencím budu bránit a využiji k tomu všechny kompetence, které mi ústava dává. Koneckonců, všem jsem vám to slíbil.