Podněty k návrhu textu Strategie 2030+ a implementačních karet

Tuto neděli je poslední den, kdy je možné podat podněty k návrhu Strategie 2030+, ve které je popsáno, kam by mělo kráčet školství v příštích nejméně deseti letech. Pokud vás tato problematika zajímá, podělte o svůj názor.

Pokud vás tedy tato problematika zajímá, seznamte se prosím s obsahem (k dispozici zde) a případně (zde) se podělte o svůj názor k předloženému textu. Je pravdou, že na základě předchozí zkušenosti (zde) není úplně zřejmé, zda, popř. jakým způsobem budou vznesené připomínky zapracovány do dokumentu, avšak i tak by bylo škoda tuto šanci nevyužít. Technická poznámka: velikost příspěvku je omezena (vycházelo mi to něco kolem 500 slov).

Návrh strategie se zaměřuje na dva strategické cíle:

• SC1: Zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život
• SC2: Snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj potenciálu dětí, žáků a studentů

Co by bylo zajímavé, – tuto informaci jsem nikde nenašel – proč byly vybrány právě tyto dva cíle, resp. jaké jiné cíle byly zvažovány a co bylo argumentem pro jejich odmítnutí či preferenci právě těchto dvou.

První cíl a druhá klauzule druhého cíle jsou mi osobně velmi sympatické. Mimo jiné i proto, že vychází z principů humanismu, či ve skutečnosti antiky, což je jeden z pilířů euroatlantické civilizace. Obávám se však, že staletími budované paradigma školství mnohem více než individuální přístup umožňující maximální rozvoj potenciálu daného jedince či získávání kompetencí potřebných pro život akcentuje v jistém smyslu přesně pravý opak – asi bych nenašel lepší příklad než ten, který zazněl v jedné z diskuzí; totiž, že školství mnohdy neumí připravit ani učitele, aby mohli hned po absolutoriu bez problémů začít učit.

Proto se domnívám, že bude-li něco ze strategie v dalších deseti letech implementováno, budou to spíše body blízké první klauzuli druhého cíle a současnému paradigmatu, tj. rovnostářství. Ostatně, některé cíle, jako je např. omezení vnější diferenciace školství (zejm. víceletých gymnázií) tímto směrem jdou a de facto berou rodičům a žákům jednu z posledních možností jak individuálně ovlivnit nabídku, kterou mají.

A přitom by tento rozpor nemusel existovat. V anglicky mluvících zemích mají přísloví: můžeš koně přivést k vodě, ale pít už musí sám. Pokud by byla ochota začít nazývat věci pravým jménem, problémem není především nerovnost v přístupu, ale v motivaci či motivačních faktorech. A byla by to právě individualizace vzdělávání, kdy se obsah i tempo stanovuje vzhledem ke schopnostem, ale i motivaci konkrétní osoby, a kdy se výsledky, ale i další obsah učiva (formativní hodnocení), budou hodnotit na základě toho, kolik se toho podařilo či nepodařilo dosáhnout, nikoliv na základě výkonu v uzlových bodech či v rámci jednotné přijímací zkoušky. Nebudou-li však pro individualizaci podmínky, budou se hodnotit vnější ukazatelé, jako je docházka, počty osob předčasně ukončujících vzdělání a srovnávání výsledků v rámci standardizovaných testů. Bude-li důraz kladen na žáky spíše na spodní hranici schopností, nemělo by být překvapující postupné snižování výsledků celého průměru, jak se nakonec ukázalo v nedávné době.

V ekosystému školství je však přinejmenším jeden další problém, který může mít na potřebu vyvolání změn mnohem větší vliv než zmiňovaná čtvrtá průmyslová revoluce. Tím problémem je stárnutí učitelské populace (a přidal bych i psychické vyhoření) a kritický nedostatek kvalifikovaných učitelů na trhu práce – který by individualizace vzdělání patrně ještě více prohloubila. Tato otázka je sice okrajově zmíněna, avšak navrhovaná opatření na zvýšení atraktivity učitelské profese mohou mít šanci na úspěch jen tehdy, bude-li po jejich realizaci učitelství atraktivní ve srovnání s jinými profesemi, které učitelskému povolání konkurují (a která uchazeči volí často už před nástupem na příslušnou fakultu). V konkrétní kapitole (SL5: Zvýšení financování a zajištění jeho stability) není k dispozici žádný číselný údaj, ale budeme-li uvažovat nárůst počtu, i růst nominálních mezd, může se jednat odhadem o tří- až pětinásobný nárůst nákladů na mzdy jen u pedagogických pracovníků; dalším významným činitelem mohou být stavební úpravy či změna budov pro větší podporu individuálního způsobu výuky. I proto bude patrně nutné tyto změny zavádět postupně (tj. naopak zvýšit vnější diferenciaci školství) a „novým typem“ školy, o kterém zatím přesně nevíme, jak bude vypadat, buď nahrazovat, nebo komplementárně doplňovat „starý typ“, podle toho, jak to finanční i lidské zdroje dovolí. I tak se ale domnívám, že pedagogů nebude dost a bude nutné formu vzdělávání upravit, aby i v procesu výuky bylo možné využít buď digitální, či nepedagogické lidské zdroje.

Oblasti využití digitálních technologií je věnováno poměrně dost prostoru. Z titulu mé profese mám však z předloženého textu velice smíšené pocity – plno líbivých hesel podpořených nutností nemalé investice bez jasné představy, k čemu by to vlastně mělo být dobré. Z odkazem na dva strategické cíle je jistě možné využít digitální technologie pro individualizaci a maximální využití osobnostního potenciálu; buď jako doplněk prezenční výuky (teoreticky mohou být virtuální třídy větší), rozšíření portfolia vyučovaných předmětů („speciality“ budou vyučovány vzdáleně), úpravy tempa, či nakonec i příspěvek pro řešení nedostatku personálu. Nejprve by však bylo vhodné specifikovat, k jakým účelům, z nichž mnohé je možné realizovat i v nedigitální podobě, budou použity. V opačném případě hrozí nemalé riziko, že tyto účely realizovány nebudou – možná maluji čerta na zeď, ale nemohu si nevzpomenout na projekt Internet do škol.

Závěrem si dovolím jednu poznámku, která se samotného textu netýká. První z online konferencí se zúčastnil i ministr školství Robert Plaga. Jeho vystupování bylo pro mě příjemným překvapením. Bylo vidět, že pan ministr umí prezentovat i reagovat na otázky. Rovněž bylo vidět, že danou problematiku bedlivě sleduje. Pokud bych si mohl přát, rád bych z jeho úst slyšel jasnou vizi, kam chce školství směřovat – zda k větší autonomii žáků a studentů, kteří jediní jsou v celém systému nenahraditelní, či naopak utlumení odstředných tendencí a glajchšaltování nabídky škol; zda chce mít školu jako službu, nebo povinnost. A jak tato vize bude naplňovat potřeby společnosti, která si ji platí.